Lidé se mě někdy ptají: Proč píšeš tak často o své babičce? Jedna z možných odpovědí zní, protože zemřela třikrát: Poprvé někdy mezi lety 1492 až 1495 ve Španělsku, podruhé po roce 1942, když unikla deportaci a potřetí v roce 1970 v Praze, a na to se nedá jen tak snadno zapomenout. A hlavně ona na to nezapomněla. Naučila mě, že je moc těžké lhát, když člověk nezná pravdu a občas mi připomenula, že ví až moc dobře, co bude, ale co bylo, že nedokáže pochopit. Její skepse ve vztahu k minulosti pramenila hlavně z toho, že byla přesvědená o tom, že nesmysl hovoří silnějším jazykem než smysl. Zažila to na vlastní kůži. Úspěch protimluvu, s kterými šamani umě zacházejí, pramení z toho, že smysluplná výpověď je samozřejmá a tudíž nudná. Proto asi není náhoda, že na ni vzpomínám tak čato zrovna na podzim roku 2013. Nechme ale čerty spát: ať se drbají za ušima sami. My o nich víme jedno: umějí vyměnit šaty, ale ne zlobný mozek. To vím taky od babičky.

Šamani jsou nebezpeční hlavně v době, kdy bychom měli mít nejvíc práce a kdy dějiny se začnou potloukat po ulici jako idioti a šamanům se to hodí. Vezměme si třeba Svatého Václava, patrona Země čeké, o jehož legendu se opírá identita českého středověkého státu a naše příslušnost k západní, křesťanské Evropě. Začne-li šaman na ulici na Václavovu mystiku útočit, jako na symbol servility a kolaboranství, útočí tím na mýtickou podstatu naší identity a hlásí se k jeho energickému mladšímu bratrovi Boleslavovi. Ten však Václava zavraždil a pak prý porazil Durynky i Sasy. Problé je v tom, že my nevíme, jak to bylo ve skutečnosti: je to jen legenda. Ale my dobře víme, že na tomto mýtu, na té legendě stojí naše existence. Proto je těžký hřích ho bourat: mýtus je vždy v principu pravdivý a má se brát vážně i ironicky. Lež se v tomto případě, kdy neznáme pravdu, stává nesnesitelně lehkou.

Babička mě rovněž naučila, že podstata netkví nikdy v tom, o čem se hovoří, ale že důležitý je modus, tedy nejčastější styl, s kterým se přibližujeme k myšlení toho druhého. Když modus šamanův signalizuje nezájem o druhé, jsme vždy v ohrožení. A to zvlášť za situace, kdy se stále hovoří o konsolidaci, tedy o nějakém urovnání, ale národ jsme doposud nekonsolidovali, naopak se štěpí.

Prý už kdysi císařovně Marii Terezii ve Vídni jakýsi rádce řekl: Veličenstvo, staleté dějiny opravňují k nedůvěře, ale vaše mysl se nesmí zachvět. Požadavky zemské zakládají se na pradávných zákonech, na které se věčně věkův skládaly přísahy, leč nikdy nebyly dodrženy. Ale víra v ně, tedy mýtus o nich, vytvořil to, čemu říkáme dějiny. To samozřejmě mám také od babičky. Od ní mám svou osobu i svůj osud. Její dcera mě jen porodila. Je to dáno asi tím, že člověk hodně závisí na otázkách, které se naučí klást v epochách, které jsou nemorální.