I vám, blechy, musí být smutno, a noc příliš dlouhá! Na tento verš jsem si vzpomněl, když jsem četl, že jedno z nejfrekventovanějších slov současnosti je terorismus, ač se odborníci dodnes neshodli na jeho definici. Ale není se vlastně čemu divit: I my jako kluci jsme se spolu rvali a někdy to byly bitky dost nebezpečné, ale žádný vážný a zřetelně definovaný důvod jsme k tomu neměli a o těch skutečných jsme nemluvili. Války jsme vedli ve výkopech pro nové vodovodní potrubí. My, kluci z pražské Pankráce, jsme byli stejní jako kluci z Michle, a přesto jsme po sobě házeli kameny velké jako vajíčka a nechápu, že jsme se nepobili. Dnes by mohl někdo říci, že kluky z Michle jsme terorizovali.

Terorismus ale, ač se někdy zdá, že jde o nový fenomén, je ve skutečnosti jen jednou z fázi násilné evoluce. Ta vede boj s civilisty za účelem zničení jejich vůle podporovat vůdce nebo politiku, která vykonavatelům násilí nevyhovuje, říkají sociologové. Někdy to tak je, ale většinou to může být úplně jinak. Za násilnou evoluci, tedy antievoluci, je možné sice považovat i každou diktaturu, která zabraňuje přirozenému výběru, jako byl například třídní boj minulého režimu namířený proti přirozeným elitám. Násilné evoluce jsou ale rovněž staré jako lidstvo samo a i my, kluci z Prahy, jsme boj s Micheláky nevymysleli: napodobovali jsme Foglarova Stínadla se bouří a pak jsme barvitě líčili průběh tvrdé bitky. A muslimský terorismus má kořeny ještě mnohem starší, zrodil se zřejmě již ve středověku, kdy se od šíitů odštěpila tajná organizace asasínů, v překladu úkladných vrahů. Její příslušníci se věnovali svaté práci: aby se dostali do náboženské extáze kouřili hašiš a pak vraždili křesťany. A možná taky se vrhali na své oběti s výkřikem Allahu akbar, Bůh je veliký, jako to prý udělali nedávno teroristé ve Frankfurtu či v Londýně. Zřejmě hledali způsob, jak své tragické existenci propůjčit vyšší smysl.

Jedno ale má zřejmě dnešní terorismus s tím středověkým společné: nezrodil se v historickém či kulturním vakuu, ale zakořenil se v oblastech, které byly dlouhá století uvyklé na ničivou válku. A to, co v Africe či na Blízkém východě zažíváme, je zřejmě pokračování velmi starých bratrovražedných půtek mezi různými muslimskými frakcemi: sunnity, šíity, Abbásovci, Umajjovci, Fátimovci a mnoha dalšími. Nenávist mezi jednotlivými kmeny i vůči křesťanům ale vždy sloužila hlavně ke konsolidaci mocenských poměrů na jejich panstvích: Ke zklidnění vnitřních poměrů, ke zvětšení moci.

Je to zřejmě podobné jako s našimi dětskými válkami: Kluci z Michle nebyli našimi skutečnými nepřáteli, jen jsme si chtěli vyzkoušet vlastní sílu a vytahovat se před holkama. Ve skutečnosti jsme dobývali jejich srdce jako muslimové vraždící ve Frankfurtu či v Londýně, nebojují ve skutečnosti o tato města, ale svými fanatickými činy dodávají váhu a sílu svým vůdcům doma, kterým se chtějí zalíbit a kteří tam usilují o větší moc a o větší území. Ideologie jim jen propůjčuje zdání, že bojují o srdce domoviny. Nejspíš i proto nad terorismem nelze v Evropě vyhrát. Bratříčku, zavírej vrátka, tato noc nebude krátká.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus