"Jakmile se melancholie, tedy různé podoby smutku, stávají základní dispozicí člověka, odráží se v něm svět, který ztratil svůj pevný řád, lidský život se ocitá na samé hranici nevyléčitelné choroby a melancholie se analogicky přenáší na celé království a vlastně na celý známý svět. Melancholie je nejen stavem duše, ale i společnosti a jejího uspořádání." To napsal Robert Burton, anglický duchovní a kantor z Oxfordu, již v roce 1621. Vzpomněl jsem si na něj proto, že ekonomové a sociologové to v posledních letech po něm opakují: Každé ekonomické krizi předchází krize duchovní, smutek nad stavem světa a nedůvěra v panující systém.

Podle Burtona je melancholie dispozice anebo habitus, jako radost nebo bolest, tupost, nespokojenost, strach, smutek, šílenství, jako toto vše, aneb jen něco z toho, vpravdě či jen metaforicky. Každý melancholik je podle autora dvojaký: I při čtení a studiu se aktivita a pasivita prolínají zcela zvláštním způsobem. Lenivé nicnedělání a horečnatá činnost ducha, dva opačné póly melancholické dispozice se zde mísí a společně prohlubují dvojakost typickou pro melancholika jako nejlidštějšího z lidí: tedy pro básníka, filozofa či jakéhokoliv umělce.

Lidstvo je podle Burtona řadou melancholických pokolení vzájemně nepodobných jedinců, kteří svým stavem ovlivňují tvar a podobu světa, jemuž člověk měl a nedokázal vládnout. "Celý svět je šílený," napsal Burton v XVII. století a komentátoři dodávají: To není metafora. To je výrok lékaře, teologa a historika.

Anatomie melancholie je encyklopedie, kniha, která se snaží labyrint znalostí: obsahuje citace z 1600 knih, prohlédnout současně lupou i z rozhledny. Potvrzuje to stará moudrost, která praví, že lze neohraničené moře pozorovat v poměrném klidu ze samoty, a tím prohlédnout skrze svět a za jeho hradby, jak řekl Demokritos. Cílem knihy je zbavit se falešných představ. Nebezpečí tkví hlavně v tom, že zármutek zbavuje člověka řeči, schopnosti věci přesně pojmenovat, tedy aktivní schopnosti, a pohlcuje celek světa, z kterého se stává past. Když je ale smutek kontrolovaný, melancholik naopak dokáže spatřit ve světě struktury, které jinak a jiným zůstávají nepovšimnuty a nepojmenované. A to je právě případ Burtona, který cíleně využívá svou melancholii k budování knihy jako ekvivalentu světa. Nic není mimo záběr jeho touhy: chce vědět vše.

Tato snaha je v nás dodnes. A rovněž platí, co napsal František Gellner: Pravdu objevujeme sami, mýlíme se ve skupinách. Izolace zachránila i Robinsona před tím, aby následoval dav a provedl hloupost. Byl totiž ušetřen nejhoršího pokušení k omylu: konformismu, tedy přizpůsobení se převažujícím či dominantním názorům. A tím se možná dotýkáme podstaty dnešní melancholie, která způsobuje krize. Politický provoz nutí lidi ke konformitě a tím zužuje prostor pro úctu k mimořádným výkonům: společnost zakrňuje A vládnoucí ideologie dávají tomuto stavu pocit nutnosti. Mění fráze v domovy, v kterých se vždy část lidí může cítit dobře, protože jim propůjčuje pocit, že někam patří a že svému světu rozumí.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus