Dospěl jsem a začal se děsil toho, že jako každý zuřivý reportér budu jednou naříkat: Co bych byl, kdyby neexistovala špatnost jiných? Raději jsem se proto přestal vracet do ponurých končin, v nichž se vedly absurdní války, o nichž jsem psal ještě absurdnější zprávy.

Třeba jsem měl jen docela lidsky strach, že se ocitnu třeba v nějakém izraelském autobuse, na který dostane zálusk islámský sebevražedný atentátník, čerstvý kandidát na post mučedníka s hvězdičkou. Navíc jsem už dávno přestal věřit v absolutní nesmrtelnost. Tu relativní jsem považoval za veličinu přímo úměrnou lidské paměti; za sotva znatelnou stopu v písku, kterou vítr hravě zahladil, kdy si zamanul.

Jen ten, kdo se dokázal udržet v mozkových závitech svých pozůstalých, žil nejdéle i se svojí relativní pravdou. Musel si ale napřed zajistit patřičný public relations a masivní mediální kampaň, nejlíp se dostat do encyklopedie Britannica či do globální povinné četby. Ovšem ideální bylo prosadit svůj životopis do Bible.

Pouze Starý a Nový zákon, s třetím dodatkem zvaným korán, zaručovaly prakticky věčný život všem, kdož byli v těchto svatých textech a jejich kompilátech jmenovitě uvedeni, ať v dobrém či zlém. Proto jen Bůh měl jako Nejvyšší jsoucno jediný stoprocentně zaručenu svoji nesmrtelnost, se záruční lhůtou po dobu, než planetu Zemi zlikviduje meteorit, hegemonie osy konformnosti USA - Rusko - Čína, nebo radikální islám.

Ježíš Kristus, popravený Římany jako vlastizrádce a zločinec, se tak stal vládcem spolku Nezničitelných a byl víc nesmrtelný než Alexander Makedonský, Napoleon, Hitler, kennedyovský klan, Walesa, Havel, bin Ládin a milion dalších vůdců dohromady, včetně fotbalové mafie, pro jejíž mediální věčnost se hodil citát:

,,...Ut pueris placeat et declamatio fiat! ...Jen se zalíbit chlapcům a stát se tématem řečnických cvičení!”

Už Goethe přece tvrdil, že dvě a dvě jsou in concreto jen dvě a dvě a ne čtyři. Víra a nesmrtelnost se nedaly sčítat. A co kdyby se židovský Bůh domluvil s tím křesťanským a ještě s kolegou Alláhem, že se společně zjeví lidem, aby vyhlásili memorandum, že sice existují, ale bohužel, věčný život se z technických důvodů nekoná...?

Vatikán by byl vzhůru nohama, všechno kněžstvo by se zříkalo celibátu, rušili by se zasloužilí svatí, na Chrámové hoře by fungovaly kolotoče, muslimky by zahodily burky a spěchaly na nudapláže, sebevražední mučedníci by demonstrovali proti zrušení svého ráje s dvaasedmdesáti černookými pannami a stejně jako bigotní katolíci by tvrdili, že inkriminované zjevení trojjediných bohů a jejich prohlášení byl jen laserový podvod Davida Copperfielda.

Lidské rácio by zkrátka slavilo svůj triumf, i když světská sláva by dál byla jen polní tráva, pokud by ovšem rozum pragmaticky nezískal na svoji stranu všechny čínské naučné slovníky psané latinkou, v nichž by tisíce let přežívala většina zasloužilé populace. Takový by byl pozemský život, v němž vždy platila, pořád platí a navždy platit bude trojčlenka a přímá úměra; čím větší kapacita lidské paměti, tím nesmrtelnější nesmrtelnost.

Tak to alespoň vidím já, jemuž je vlastní motto:

Naděje umírá předposlední. Poslední umírá člověk...

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz