Tyto řádky jsou věnovány dr. T., pražskému urologovi. Zaslouží si to: díky němu dnes chápu, co je to nadstandard v pojetí dr. Ratha a jak bude fungovat zdravotnictví v epoše pana ministra.

S dr. T. jsem se seznámil nedobrovolně. Měl jsem tu smůlu, že byl mým teritoriálně příslušným odborným lékařem (patřil jsem do jeho „spádové oblasti“). Přivedly mně k němu vleklé zdravotní potíže.

Dr. T. patřil k lékařům, kteří vědí, že zárukou autority u pacientů je pýtické vyjadřování a vůbec krajní zdrženlivost. Zároveň (poměrně správně) odhadl, že nebudu schopen příliš energické obrany. Poslal mne na krevní testy, a když si přede mnou prohlížel výsledky, mručel si jakoby sám pro sebe: to je dobré, to taky, to taky… a podívejme se, tohle ovšem vůbec není dobré. Hm, hm… Pochopil jsem, že jsem synem smrti a jediné, co mne snad ještě může zachránit, je odborná péče pana doktora.

Pak jsem absolvoval dvě krajně protivná vyšetření. Při prvním si dr. T. opět mumlal: no vida, tak teď už víme, v čem je potíž… V čem je potíž jsem se ovšem nedozvěděl, nic mi po tom nebylo. Daleko pozoruhodnější bylo druhé, totiž odebrání vzorku pro biopsii. Pan doktor mi s gestem kata, předvádějícího delikventovi mučící nástroje, předložil tři instrumenty: použití prvního hradí pojišťovna, ty další jsou nadstandard: za druhý se doplácí dvěstě, za třetí čtyři sta korun. První bylo cosi jako injekční jehla o průměru tři milimetry. Nešťastník, který by byl v té chvíli švorc, by se nepochybně už při pouhém pohledu na ni hned a beze všeho přiznal, že má rakovinu. Nebyl jsem švorc a vybral jsem si třetí možnost. Pak jsem prožil čtrnáct dní v neurotickém očekávání. Nakonec mi pan doktor telefonicky sdělil, že nález je (zatím) negativní.

Dr. T. mne ovšem poněkud podcenil: jsem sice bačkora, ale nikoli idiot. Moje dosavadní zkušenost s jeho péčí mne dovedla k závěru, že pokud si chci zachovat duševní a fyzické zdraví, musím se co nejrychleji dostat z jeho pracek. To se mi díky známostem taky povedlo. Nový lékař byl úplně normální člověk. Řekl mi, že příslušná hodnota je zvětšená, ale nepatrně (vážné to začne být, až když je dvakrát, třikrát vyšší) a zhoubné bujení se ve většině případů pozná vyšetřením na ultrazvuku a hlavně pohmatem. Shodou okolností jsem pak vystřídal ještě dva další urology, oba byli taky úplně normální.

Asi jsem měl s dr. T. smůlu. Ale předtím, za totáče, té smůly bylo nějak moc, naproti tomu známostí se mi výrazně nedostávalo.

Z toho lze vyvodit, jak bude fungovat zdravotnictví v nadcházející epoše dr. Ratha: při troše smůly budete vydáni na milost a nemilost nějakému dr. T., který na vás bude machrovat, přičemž podezíravý člověk jako já se neubrání pocitu, že to dělá hlavně proto, aby z vás vymáčkl nějaké peníze. Když se mu to nepovede, vrazí vám do řiti injekční stříkačku o světlosti 3 mm. Pokud se pokusíte ilegálně uprchnout, dopadne vás nově zřízená zdravotní stráž a svázaného do kozelce vás dopraví zpátky k vašemu mučiteli, který pak stejný úkon zopakuje za trest ještě čtyřikrát. Poté vám z příslušného orgánu už nezbude nic, co by mohlo ještě napadnout zhoubné bujení, zato až do nejdelší smrti neudržíte moč ani stolici.

Východiska jsou dvě: první, emigrace, je pro penzistu v podstatě vyloučena. Druhé, pragmatičtější, znamená zasadit se o to, aby se dr. Rath (a ovšem taky dr. T. a další jemu podobní) vrátili tam, kde by mohli bez potíží provozovat své povolání a přitom neznepříjemňovali život svým bližním: např. na prosekturu do motolské nemocnice. Spolehlivým prostředkem je příznivý volební výsledek v červnu t. r. Obávám se jen, že žádná prosektura v ČR nemá dost kapacit, aby dokázala vstřebat všechny adepty.

30. ledna 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.