Snažím se na to myslet a zdaleka ne vždycky se mi to podaří: před nákupem si beru tašku. Síťovku si neberu zcela prostě proto, že žádnou nemám a už dávno se nevyrábějí a pokud ano, jde to mimo mne. Přitom to bylo tak praktické zařízení, vešlo se do toho všechno a v kapse to nezabíralo nic, co lepšího si přát? Vybaven taškou vcházím do obchodu s pocitem svatosti. Nebudu žádat plastový pytlík a tím přispěji k záchraně planety. Varoval před nimi už Jacques Custeau v padesátých létech, když objevoval na své lodi Calypso svět ticha. Moře je zamořené igelitovými pytlíky, psal ve své knize. Z pytlíků se stalo politické téma. Dnes platí - vyjev svůj vztah k pytlíkům a já ti řeknu, kdo jsi. Já tedy jsem zachránce planety, muž s taškou, a pokud ji zapomenu, odcházím domů obtížen nákupem i pocitem viny. Nemyslím to ironicky, ačkoli to tak možná vypadá. Opravdu nechci zaneřáďovat planetu víc než je nutné. Pocit svatosti taky není k zahození. Bohužel ho provází i protipocit marnosti.

Když si dnes koupíte cokoli, je to zabaleno do plastu a můžete mít po kapsách tucet síťovek a přece se plastu nezbavíte. Koupíte si kartáček na zuby a on je v krabičce a uvnitř je plastová krabička, která nejde otevřít. Musíte ji rozřezat nožem a kartáček doslova vykuchat ven. Všechno je zavařeno do plastu a omotáno plastem a zakrabičkováno plastem. Chodím světem vybaven taškou a nožem, kuchám a vztekám se. Pytlík je politické téma, kdežto pitomé a život znesnadňující plastikování nikoli.

Takových příkladů nedůslednosti bychom našli mnoho. Tak třeba auta. Státy se dnes předhánějí, který vyhlásí zákaz aut na spalovací motor na bližší termín, už je to i 2025, bože, to je za chvíli! Týká se to všech aut, nejen dieslových. Kdo má diesela, ten aby se hanbou propad a nezachrání ho ani tucet tašek síťovek. Mimo hledáček ale jdou náklaďáky a dieselové lokomotivy na železnici a lodě na moři, taktéž poháněné naftovými motory. A hlavně letadla. Ta polykají kyslík svými tryskovými požeráky a přetvářejí ho na spaliny v nadoblačných výškách a rozsévají svoje jedovaté stopy po celém glóbu. Kdybyste si koupili trabanta a jezdili celý rok čtyřiadvacet hodin denně, nenasmrdíte tolik, kolik takové letadlo dokáže, než přeletí od Ruzyně za Kralupy.

Dosti nářků. Pořebuju šroubeček, sednu do svého auta, benzínového, v kapse mám plátěný pytlík a nůž a už se těším, jak se budu vztekat při dolování šroubku z plastové krabičky a nad hlavou mi budou hučet tryskáče. Pln paradoxů je náš svět.

LN, 11.9.2017