A prokristapána, málem bych zapomněl – každou druhou květnovou neděli, to jest hned zítra, přece slavíme Svátek matek, matiček, maminek! Milý Nevidtelný pejsku – nebo Neviditelná čubičko, tak je to korektně v genderovém názvosloví – odpusť, že Ti posílám tuhle připomínku až dnes, a najdi si pro ni kousek místa! Je naléhavě třeba maminkovský svátek připomínat a znovu připomínat, neboť upadl vinou komunistického fíglu bezmála v zapomnění. Ale to si vyžádá odbočku do historie.

Svátek matek se datuje od roku 1907 a do výšezmíněné květnové neděle jej umístil americký president Woodrow Wilson (co měl, ale už nemá v Praze to nádraží). Bolševikovi se však zdál být příliš buržoazní, i vynalezl místo něj Mezinárodní den žen na památku jakýchsi třídních bojů začátkem dvacátého století. Slavíval se v proletářsky uvědomělých kruzích porůznu mezi únorem a dubnem; den 8. března mu byl dle jednoho údaje stanoven na II. internacionální konferenci komunistických žen v Moskvě roku 1921, dle druhého jej na návrh bolševické agitátorky Alexandry Kolontajové k témuž datu určil sám veliký Lenin. V obojím případě mi může býti ukraden, a tušil bych, že váženému čtenářstvu z největší části taky.

Avšak i kdyby těchto poněkud zapáchajících okolností nebylo, není nic zvlášť mimořádného ani záslužného na tom býti ženou; to je dneska, pěkně prosím, každej druhej. Být naproti tomu maminkou, to už zásluha je, a víc než zásluha: je to poslání, v němž my mužští nemůžeme naše partnerky zastoupit, ani kdybychom si obě nohy za krk dali. Což se zdá být samozřejmé, ale asi jak komu, jinak by nebylo v jednom kuse tolik urgencí pro větší zastoupení žen v politice, na čelných místech hospodářských a vůbec všelikdes. Ač vím, oč si koleduji, pravím, že být vědkyní, profesorkou, poslankyní, ba presidentkou... no dobře, sláva a uznání dámám, které to tak vysoko dotáhly. Nicméně to stejně vysoko může dotáhnout i chlap, má-li takové nadání. Na maminku, jak nenutno zdůrazňovat, to dotáhnout nemůže; co ale může a měl by, je sklonit se v úctě před nezastupitelným majestátem mateřeství. Milé maminky, děkujeme vám a snad vám i trochu závidíme, neboť třebaže také máme svůj podíl na zplození potomka, ta míra radosti, jakou nad ním pociťujete vy, nám dána není.

Pročež, pánové, honem obout boty a pro kytičku, ať to ještě stihneme!

Hannover, 12. května 2017