Snad se mi ještě nestalo, že mě politika skutečně přivedla do rozpaků. Rozladit nebo naštvat, to umí, někdy i potěšit. Ale přivést do rozpaků? Až teď. Jak jsem tak sledovala aféru, která se rozbouřila kolem páně Hamáčkovy návštěvy v Moskvě, zkusila jsem si tu plánovanou návštěvu představit. Jak tam chodí ten pro tu chvíli český ministr zahraničí od čerta k ďáblu a snaží se vydírat: „My už dneska víme, jak to bylo ve Vrběticích – tak si vyberte! Buď navalíte milion dávek Sputniku a zařídíte, aby se gospodin Putin a mistr Biden sešli ve stověžaté Praze, nebo máte na krku skandál.“ Něco takového by snad nedokázali vymyslet ani mí oblíbení autoři politických satir a hororů. Nebo že by dokázali?

Začala jsem si s tou myšlenkou hrát – jak bychom to asi pojednali v mé oblíbené hospodě, která je bohužel pořád zavřená? Asi dost podobně: i bez inspirace přáteli a pivem jsem vymyslela ještě hrstku dalších cynických výhrůžek, představila jsem si, jak se Gospodin chvěje v koutě hrůzou, kroutí se, vykroutit se nemůže, a tak slibuje hory doly. A nepochybuji o tom, že by kamarádi taky přišli se svou trochou do mlýna, fantazii se meze nekladou a hospodské plky jsou jen hospodské plky. Jen si nejsem jista, kolik sudů piva bychom museli spotřebovat, abychom uvěřili, že by nějaký český činitel v Kremlu s takovou uspěl. Na tom ale takové hospodské veselení spočívá: všichni vědí, že je to plané fantazírování, takže si nekladou zábrany, neuvažují, co je a není možné, a předhánějí se v tom, kdo přijde s tím nejvtipnějším a nejabsurdnějším. Součástí takového fantazírování by asi byly úvahy o tom, jak to všechno „dobře“ dopadne, socdemáci vyhrají volby a anděl s milionem dávek nepovolené vakcíny stane na českém politickém Olympu.

Ale že by se podobné blábolení opravdu odehrávalo na politické úrovni? Že by něco takového mohl někdo brát vážně? A dokonce člověk, který není zbaven svéprávnosti a má rozhodovací pravomoc? Žasnu nad tím, ale podle všeho to vypadá, že si pan Hamáček nějakou takovou cynickou vydíračku vymyslel, a dokonce se s ní někomu svěřil. Naštěstí, jak všichni víme, skončila ta myšlenka zaslouženě na smetišti dějin. A její původce se teď kroutí a vykrucuje, snaží se nás přesvědčit, že celá cesta do Moskvy byla jen krycí manévr pro to, co se nakonec stalo. Sice jsem od něj neslyšela, co měla jeho oznámená cesta-necesta zakrýt a před kým to měla zakrýt, ale ono není snadné vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu. Zvlášť když celé akci předcházelo odvolání ministra zahraničí a jeho několikadenní zastoupení.

Komentovat to lze ledasjak, třeba tak, že by si člověk měl klást splnitelné cíle. Nebo obráceně – že by si měl klást cíle nejvyšší, byť stěží splnitelné. Abych vybředla z rozpaků, připomněla jsem si velemoudré pořekadlo, které v podobných myšlenkových kalamitách, byť menších rozměrů, používával ministr Ján Langoš: „Sníček sa mu prisnil.“

LN, 7.5.2021