Ministerstvo vnitra poskytlo veřejnosti návrh, spíš první nástřel, zákona proti dezinformacím. Tak se normě říká v běžné hovorové řeči. V návrhu je obsažena formulace „omezení šíření obsahu ohrožujícího národní bezpečnost online“. Tedy už hlavička dokumentu budí pozornost, počítá se, že nástroj ohrožující naši bezpečnost je šířen po internetu, ať v psané nebo jakékoli jiné podobě. Je to tedy zřejmá reakce na nevoli (ale také právní kroky) následující po únorové blokaci osmi dezinformačních webů internetovým sdružením CZ.NIC, tedy provozovatelem registru domén s českou národní koncovkou „cz“.

První nahlédnutí
Zveřejněný dokument, který si naprosto nenárokuje žádnou definitivnost, jen hrubě charakterizuje informační závadný obsah jako takový, který je „způsobilý ohrozit svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy ČR nebo značnou měrou ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost České republiky“, zvláště pokud je šířen „osobou nebo státem, na které se vztahují mezinárodní sankce“. Pokud obsah taková kritéria naplní, je Ministerstvo oprávněno ke krokům vedoucím k zastavení šíření takového obsahu. Je zde tedy uvedeno jen ministerstvo, nejsou zde žádné lhůty a nepočítá se s posouzením ze strany nezávislých soudů. Zjevně tedy tu jde o cimrmanovské hledání správného řešení metodou slepých uliček.

Přitom věcně zde je vážný problém. I tento dokument nepřímo ukazuje na Rusko, tedy zemi, která uvedla náš stát na seznamu nepřátel hned v první vlně, po boku Spojených států. V ideologickém a propagandistickém působení má Rusko dávnou tradici od carských dob (vzpomeňme na majstrštyk Letopisy sionských mudrců, který v modifikované formě funguje dodnes) přes propagandu sovětskou respektive komunistickou až po současné trollí farmy, které takřka průmyslovým způsobem chrlí šedou a černou propagandu do cílových zemí.

Reakce proti tomu bude různá podle toho, jak dalece se ten který stát cítí existenčně ohrožen. I v naší diskusi se udává příklad Litvy, kde ministerstvo vnitra může médium zastavit na omezenou dobu a soud rozhodnutí buď prodlouží anebo zruší. Ve svobodné zemi, jíž Litva nepochybně je, podléhá i rozhodnutí soudu odezvě veřejného mínění, které „hlasem lidu“ usuzuje, zda je rozhodnutí „spravedlivé“ či nikoli. Litva s významnou ruskou menšinou a Putinem za zády bude určitě citlivější než Česko, kde sice pozoruhodně velká většina obyvatelstva schvaluje pomoc Ukrajině, ale nemalá část si myslí, že se nás spor netýká – a je v tom podporovaná mnohými politiky a veřejně činnými osobami. U nás tedy asi ten „hlas lidu“ reflektoval rozhodnutí soudu jinak než v hraniční zemi. V každém případě by ale soud stál před otázkou, kterou by podle prvního ministerského nástřelu mělo řešit jen vnitro: co ohrožuje svrchovanost, jaký obsah je vysloveně škodlivý a jaký je pouze kritický.

Problém definice
Diskuse by ani nezačala, pokud by se na Rusy ovládaném webu objevila informace, že „radarová základna je na souřadnicích xy…“ a následovala by přesná čísla. To je absurdní příklad, který se v praxi nevyskytne. Ze současné praxe ale vidíme, že nejnebezpečnější narativ tlačený západním směrem z Ruska a přebíraným po celém kontinentě od pomatených russofilů na náměstí až po papeže Františka je teze o vině Západu na současné situaci, konkrétně o šíření vlivu NATO východním směrem. Co jiného bylo leitmotivem výpovědí aktivisty Ladislava Vrábela v nedávném rozhovoru s Marií Bastlovou! V tomto případě teze fabrikovaná Moskvou doslova zdomácněla mezi lidmi se specifickým naladěním, a naprosto to nemusí být jenom „dezoláti“, profesní ztroskotanci a nostalgici po minulém režimu. Můžete se pokusit tuto tezi vyvracet, ale kdo ji jednou přijme, nechá se těžko přesvědčit. Lze ji zakázat, ať ministersky nebo soudně?

Debata odborná i laická trvá. V úvahu by mohlo přijít i krajní řešení, že za výjimečné situace (určitě při válečném napadení) jsou úřady oprávněny zakročit proti šiřitelům nežádoucí propagandy takříkajíc hlava nehlava. Je tu ale i jiný přístup – sledování toků peněz. Někdo přece financuje i ty weby, které donkichotsky zastavil v únoru CZ.NIC. Patřičné „zakleknutí“ by mohlo fungovat lépe než soudní tahanice o definici, co je dezinformace a co ohrožuje svrchovanost státu. Financování internetových médií je možné definovat zákonem, tady by přece bylo možné stanovit jasná pravidla i jasné zápovědi. Takový zákon by bylo možno vytvořit v rozumné lhůtě, příklady pro něj jsou.

Tvorba dezinformačního zákona je kvadratura kruhu ve svobodné společnosti, která právě svobodu klade jako svoji nejvyšší hodnotu. V takové společnost se pak zákon definující podmínky zákazu stává argumentem a zbraní těch, kterým jde o všechno možné než o demokracii a svobodu. Šalamounským řešením by tedy mohl být takový přístup, že se o tvorbě zákona bude jednat (ejhle, zde boj proti dezinformacím), ale konečnou verzi najdeme v tom bodě, ve kterém se protínají dvě rovnoběžky. Zdá se, že se k takovému řešení přistoupilo i u nás.