15.11.2019 | Svátek má Leopold


BIG BEN: Blíží se zánik demokracie?

12.4.2019

Slabá civilizace tvoří silné lidi. Silní lidé tvoří silnou civilizaci. Silná civilizace tvoří slabé lidi. Slabí lidé tvoří slabou civilizaci.

Tak nějak zní starý bonmot, pocházející už někdy z antiky, vyjadřující v kostce civilizační cyklus vzniku, vzestupu, zlenivění a pádu. Bída a chaos jsou výzvy, které lidi posilují, budí v nich touhu po zlepšení a dodávají jim tvořivou energii. Z té se rodí prosperita a vynálezy usnadňující život. Usnadnění života odstraňuje výzvy a vede ke zpohodlnění. Zpohodlnění lidem odebírá výzvy k dalšímu tvoření. A bez dalšího tvoření civilizace krní a nakonec zaniká.

Skotský historik Alexander Fraser Tytler na začátku 19. století (nebo možná francouzský historik Alexis de Tocqueville o čtvrt století později?) tento poznatek (nebo je to vážně jen bonmot?) aplikoval na tehdy zrovna rašící fázi západní civilizace, které říkáme parlamentní demokracie. Ve spisech ani jednoho ani druhého se sice tato idea přesně citovaná nevyskytuje, takže je možné, že na ni přišel někdo úplně jiný později a chtěl jí dát historický punc a přidat na věrohodnosti předstíráním, že jde o citát někoho slavnějšího. Tytlerovi ji každopádně připisuje politická věda, dávající nálepku „Tytlerův cyklus“ takovémuto z historie odpozorovanému vývoji civilizací:

„Od vazalství k duchovní víře. Od duchovní víry k velké odvaze. Od odvahy k svobodě. Od svobody k prosperitě. Od prosperity k sobectví. Od sobectví k apatii. Od apatie k závislosti. Od závislosti zpět k vazalství.“

Tento cyklus Tytler (nebo Toqueville?) podložil těmito poznatky:

“Demokracie může existovat jen do té doby, než voliči zjistí, že si mohou odhlasovat pro sebe štědrost ze státní kasy. Od toho okamžiku bude většina vždy hlasovat pro kandidáty slibující nejvíc darů ze státní kasy. Výsledkem je, že se demokracie musí zhroutit následkem nezřízené fiskální politiky.”

Tohle není jen nějaká cynická intelektuální hříčka. Vnímáme to i dnes ve všech demokratických zemích, kde neustále “progresivně” bují třída státních zaměstnanců přisátá na scvrkající se a zneužívanou třídu soukromníků, která jediná tvoří bohatství, z něhož všichni ti státní (a nadstátní, viz EU) zaměstnanci mohou ukusovat. Ukusují si z ní stále víc prostě proto, že mohou, smějí a umějí. A připadá jim to samozřejmé, logické a zasloužené.

Blížící se civilizační pád poznáme podle rostoucího počtu občanů závisejících ekonomicky na státě a ponechávajících státu odpovědnost za své životy. A taky podle toho, že politici, kteří na to upozorňují a chtěli by občany k osobní odpovědnosti vrátit (konzervativci čili pravice), prohrávají volby s těmi, kteří občanům slibují ještě větší pohodu na státní útraty (liberálové, čili levice). Tak postupně konzervativní politici ze soutěže vypadávají, nebo se „liberalizují“, chtějí-li se v politice udržet. Čili stávají se z nich liberálové ponechávající si jen konzervativní nálepky, z nostalgie a sebeklamu. Ze známých kdysi konzervativních stran nejvíc zlevicověla německá křesťanská demokracie, pro niž se slovo „pravice“ stalo, jako pro většinu Němců, nadávkou a synonymem nacismu (který však, jak víme, byl levicový).

Demokratické „středolevé“ strany to vysunulo ideově a prakticky tam, čemu se říkávalo krajní levice. A na druhé straně spektra to, co by se donedávna klasifikovalo jako klasická demokratická pravice, se dnes nálepkuje „pravicový extrémismus“. Že toto na hlavu postavené vnímání politického spektra neprochází bez povšimnutí „pracujícího lidu“, svědčí třeba americké sondáže (Gallup) zjišťující 61procentní nespokojenost občanů se stavem americké politiky, ekonomiky a kultury, podle jejich obav směřující ke společenskému krachu. Paradoxně je to procento ne příliš vzdálené tomu, které je nějakým způsobem závislé na státních příspěvcích a za Obamova prezidentství prudce vzrostlé na 52 % domácností. Takže ze sondáže nelze zjistit, zda si většina Američanů stěžuje na přílišné zasahování státu, nebo jí naopak připadá nedostatečné a chtěla by ho víc.

V Británii závislost občanů na státě (větší příjem od státu než se mu odevzdává na daních) vychází na 50,5 %, ve Francii 59,2. V mnoha dalších evropských zemích přesahuje polovinu.

A ještě dva poznatky T. (nebo T.?) odpozoroval z historie civilizací:

„Tento civilizační cyklus vždy mění svobodu v tyranii.“

A „trvá přibližně 200 let“.

Což by znamenalo, jestliže historicky umístíme počátky dnešní evropské a americké parlamentní demokracie na zlom 18. a 19. století, že její konec se trochu zpozdil a musí přijít každou chvíli. Ledaže už přišel a my jsme si toho nevšimli.

Konečná odumírající fáze civilizace je provázena oslabením morálky a pudu sebezáchovy, zamlžením schopnosti rozeznávat dobro od zla, neochotou nebo neschopností zlu odporovat, odzbrojováním, ztrátou pudu sebezáchovy, tolerancí kdečeho včetně toho, co nám hrozí zničením.

U demokracie nástup likvidační fáze poznáme podle toho, že si dává přívlastky. My Středoevropané pamatujeme, jak rychle demokracii zlikvidoval přívlastek „lidová“. Dnes demokracii vidíme dusit se pod tak často omílaným přívlastkem „liberální“, který však stále častěji slouží k omezování svobod a zákazu myšlení označovaného za neliberální, nekorektní nebo zpátečnické. Proměňuje se tak v novou totalitu, jejíž nástup je nenápadný, neboť nepracuje násilím, nýbrž lstí.

Liberalismus vznikl začátkem 18. století jako filosofická, etická a politická odnož protestantismu, osvícenství a napoleonského bourání evropských feudálních struktur, a zároveň jako protest proti kolektivistickému totalitarismu francouzské revoluce vyrašenému z osvícenství, a proti pozdnímu napoleonismu imperiálnímu, rovněž vyrašenému z osvícenství. Jeho dva praotci a pojmenovatelé – Němec Wilhelm von Humboldt a Švýcar Benjamin Constant – otevřeli ve svých esejích témata individuální svobody, ekonomické nezávislosti, tolerantního sekulárního státu se svobodou vyznání, občanských práv, rovnosti všech před zákonem, a především svobody slova a tisku. Ale paradoxně, a zjevně se zkušeností francouzské republikánské revoluce a imperiálního napoleonismu, oba došli k přesvědčení, že liberalismus a jeho politická budoucnost bude bezpečnější pomalou evolucí v klidné monarchii než převratnou revolucí v zbrklé republice. A předali jej k dalšímu propracování Britům.

Ti už na něj byli připraveni esejemi nedávno zesnulého Adama Smithe a o století dřívějšího Johna Lockea. Liberalismus se tak ocitl v dobrých rukách Johna Stuarta Milla, Davida Ricarda a Williama Gladstonea, z jejichž liberalismu ekonomického a politického brzy vyrostla Liberální strana. V Americe v téže době liberalismus zasadili Thomas Jefferson a James Madison. Od té doby se liberalismus, původně zrozený, ale revolucí zardoušený ve Francii, ztotožňuje s politikou, ekonomií a kulturou převážně anglosaskou. Parlamentní demokracie s individuálními občanskými svobodami, svobodou slova a svobodou podnikání, jak ji sledujeme se vyvíjet poslední dvě staletí, je dítě liberalismu vyrůstajícího z anticko-biblických kořenů a idejí. Je to také unikátní „autochtonní“ plod západní civilizace, v dějinách žádné jiné civilizace nepřítomný a do mnohých nepřesaditelný. Jeho přirozená tvořivost, vycházející z oněch nových a uzákoněných svobod, z ní udělala nejúspěšnější a nejhumánnější civilizaci dějin. Její sílu potvrdilo vítězství nad tyraniemi nacismu, fašismu a komunismu.

A pak se stal malér. Do amerických univerzit hned po válce prosáklo filosofické učení zvané nenápadně, neutrálně a lstivě „Kritická teorie“. Lstivě proto, že svým názvem předstírala „kritické myšlení“, po němž poválečná intelektuální elita žíznila. Ale místo aby vzkřísilo původní kritické myšlení anticko-biblické, pěstující schopnost rozlišovat a srovnávat dobro a zlo, praktičnost a utopii, kreativitu a destrukci, zavedlo jím něco marxisticky nového: kritizovatelnost všeho, nacházení a zdůrazňování prvků zla ve věcech převážně dobrých, převracení jistot v pochyby, sebevědomí v sebemrskačství, hrdosti v stud, obdivu v odpor, patriotismu v univerzalismus, profesionality v břídilství. Zrušilo hodnoty absolutní a posvátné a nahradilo je relativizací a profánností. Přepsalo dějiny a vymazalo z nich události potvrzující slávu, dobro a úspěchy západní civilizace. Klasický západní příběh ctnostného hrdinství (od Mojžíše, Odysea, Cesara a Ježíše, přes Siegfrieda, Artuše a středověké rytířství až po Churchilla, Pattona a de Gaulla) přeměnila v příběh padoušství a pocitu viny.

Přivezli ji tam před nacismem prchající levicoví filosofové takzvané „Frankfurtské školy“, z nichž nejvíc prosluli Herbert Marcuse, Erich Fromm, Theodor Adorno a Wilhelm Reich. Jejím programem bylo neúspěch marxismu u západního „proletariátu“ nahradit úspěchem u intelektuálů. Programem liberalizace od kapitalistických struktur, po jaké lačnila po válce vyrůstající generace hledající nové svobody a duchovní dobrodružství, dokázali do konce 20. století v myslích západních intelektuálů zpochybnit všechna pravidla a jistoty, na nichž stála západní civilizace. V Evropě jim k tomu štědře pomáhali Jean-Paul Sartre a Jacques Derrida.

Klasický západní liberalismus se tak nechal infiltrovat relativismem a nihilismem a poddal se ideologii, kterou dnes identifikujeme jako „kulturní marxismus“ nebo „neomarxismus“. Ta urychlila jeho sebedestrukci, obsaženou už v jeho základech. Tím hlavním základem je jeho stěžejní princip tolerance. Tam „Frankfurťané“ vykonali mistrovské dílo demontáže západních hodnot vymazáním schopnosti rozlišovat toleranci tvoření od tolerance destrukce. Tolerance destrukce se postupně přeměnila v cenzuru projevů destrukci jako takovou identifikující a zavrhující. Tak vznikla dnes tak známá „politická korektnost“, která ve jménu tolerance netoleruje projevy „politické nekorektnosti“. Díky ní jsme dnes až po uši zabředlí v cenzuře médií, včetně nejnověji útoků na svobodu internetu. A ztráta svobody médií nás vede jako „slepé ovce na porážku“, slovy Jeffersonovými.

Liberalismus se tak stal, podle amerického politologa Jamese Burnhama, „ideologií sebevraždy Západu, neboť mu dovoluje se smiřovat se svou likvidací“. Působí jako politické antibiotikum léčící prvky chorobné, ale v nadměrné dávce zabíjející vše živé. Zapomněl na varování Karla Poppera, že „rozšíříme-li neomezenou toleranci i na ty netolerantní, nejsme-li připraveni bránit tolerantní společnost před útokem netolerantních, ti tolerantní budou zničeni a tolerance s nimi“.

Takto toleranci nově „liberálně“ definoval Herbert Marcuse:

„Realizovat toleranci by si vyžadovalo netoleranci vůči převládajícícm politickým idejím, postojům a názorům, a rozšíření tolerance na politické ideje, postoje a názory zakázané nebo potlačené. To by zahrnovalo odmítnutí tolerance vůči projevům a shromažďování skupin a hnutí, které prosazují agresivní politiku, zbrojení, šovinismus, diskriminaci na zákadě rasy a náboženství, nebo které prosazují rozšíření veřejných služeb, sociálního zabezpečení, zdravotní péče, atd. Osvobození tolerance by tedy znamenalo netoleranci k hnutím Pravice a toleranci k hnutím Levice.“

K tomu ještě bylo zapotřebí přetvořit Pravici tak, aby netoleranci vůči sobě přijala jako záhodnost a samozřejmost a přirozenou součást demokracie. A aby se jí nebránila. Tuto roli sehrál právě liberalismus, který Pravici infiltroval a ovládl vírou v zásadní dobro nalezitelné ve všech lidech, vytvoříme-li jim k tomu správné podmínky. Vnutil jí rituál sebemrskačství za přiznaná zla Pravicí v různých fázích dějin páchaná. Ale ani na vteřinu ty demokratické sebemrskače nenapadá možnost, že protivníci demokracie se nebouří proti nějakým jejím chybám, které chtějí napravit, nýbrž proti demokracii samotné, jako principu, ideálu a systému. A že žádný ústupek, žádné napravení chyby, žádné zvýhodnění protivníka na jeho nenávisti k demokracii nic nezmění. Naopak, každý ústupek mu dá novou zbraň a silnější motivaci. Robespierre, Lenin, Mussolini, Hitler, Mao, Pol Pot, Chomejní, bin Ládin. Je to vždy tentýž motiv, tytéž metody, tentýž výsledek. Tatáž utopie, tytéž masakry, tytéž oběti, totéž glajchšaltované myšlení, tatáž totalitní vláda. A na cestě k nim tentýž liberální appeasement užitečných idiotů a kolaborantů na vlastní zkáze.

Do tohoto liberálním antibiotikem oslabeného a odzbrojeného organismu západní demokracie vstoupil netolerantní islám odhodlaný tentokrát zvítězit nad Západem „mírově“ demokraticky a demograficky, po vzoru neomarxistického liberalismu, když se mu to po čtrnáct staletí nepodařilo válečně. Infiltrací demokratického systému. Tam paradoxně zájmy agresivně ateistického netolerantního liberalismu splývají se zájmy agresivně náboženského netolerantního islámu ve společný útok na slábnoucí Západ. Jenže neomarxistický ateistický liberalismus mezitím zapomněl, že Západ, s ideovými základy anticko-biblickými, je ten jediný organismus, na němž se může přiživovat, neboť z něho vzešel. A že napomáháním islamizaci podepisuje svůj vlastní rozsudek smrti. A s ním zanikne další velká civilizace, jako pod islámem zanikly všechny jím dobyté civilizace dřívější, jako řecká Byzanc, severoafrický křesťanský Řím, Persie a části Indie.

Co mnohým pořád ještě může znít jako sýčkování, nahánění strachu a xenofobní paranoia, je ve skutečnosti v mnohem pokoročilejším stadiu, než si dokáže představit i ten největší paranoik. Nedostatečná paranoia se rovná odložení štítu a zahození flinty do žita. Psychická nemoc, jíž liberální demokracie ochořela, je horší. Vyznačuje se sebeklamem, popíráním reality, přijetím lží za pravdy, výmyslů za fakta, nepřirozenosti za přirozenost. Jeho diagnózami jsou „mentální diskontinuita“ a „kognitivní disonance“. Ta první znamená vnímání událostí odtrženě od jejich kontextů, posloupností, příčin a následků. Ta druhá znamená stres z konfrontace vzájemně kontrastujících informací, z toho pramenící cenzurování informací protiřečících našemu přesvědčení, ideologii nebo hodnotám, a zdůrazňování informací naše přesvědčení potvrzující.

Liberalismus se tak – u některých vědomě, u většiny možná bezděky – liberálně podílí na likvidaci všeho liberálního. Ve jménu liberalismu. Totalismus je vždy rebelií proti „tyranii“ liberalismu. Tou tyranií je ono původní anticko-biblické právo osobní volby, které však s sebou nese povinnost osobní odpovědnosti, nejistotu výsledku a riziko neúspěchu. Svobodná volba a odpovědnost za její následky je tvrdá práce. Budí v nás strach z konání chyb a z proher v konkurenci se schopnějšími. Z tohoto strachu pramení touha odevzdávat svobodné rozhodování moudřejším a mocnějším, historické nezbytnosti nebo Boží pravdě.

Totalita vítězívá nad liberalismem, protože liberalismus zapomíná na jeden důležitý fakt lidské psychiky: ve svobodné volbě mezi svobodou a pohodou většina lidí svobodně volí pohodu.

Převzato z časopisu Playboy

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.