V posledních dnech jsou stránky médií plné otázek, propočtů a úvah o zavedení poplatků u lékaře. V zemích Evropské unie běžná realita. V našich zeměpisných šířkách fenomén experty dlouho diskutovaný, u veřejnosti neoblíbený a u politiků obávaný. Neboť i když zdraví a nemoc nemají politickou příslušnost, každý volič se někdy stává pacientem.

Budeme si ale nyní my všichni muset odpovědět na otázku, zda naše zdraví je skutečně tou základní prioritou, kterou si všichni při různých výročích přejeme, nebo je to cosi vedlejšího, zástupného, co nestojí za hlubší zamyšlení. Zamyšlení nad možností spolupodílet se na rozhodování o účelnosti návštěvy u lékaře a tím o vyjádření solidarity s potřebnými, kteří zdravotní péči nezbytně potřebují ke svému přežití.

Měli bychom se vážně, bez jakékoliv míry politické demagogie o „sociální genocidě“ zamyslet nad ekonomickými možnostmi současného systému přerozdělování zdravotní daně, zda je schopen pokrýt všechny náklady na nejmodernější přístrojovou diagnostiku, kvalitní lékařskou péči a léčbu s ní spojenou pro všechny z nás, kteří ji potřebují či potřebovat budou. Nelze do budoucna akceptovat rétoriku správních rad zdravotních pojišťoven „nemám–nedám“.

Je to silně demotivující nejen pro lékaře, ale i pro ty občany, kteří se významnou měrou podílejí na naplnění fondu veřejného zdravotního pojištění. V minulých týdnech proběhly protestní akce praktických lékařů pro dospělé i děti. Měly upozornit veřejnost mimo jiné právě na dopady úhradových vyhlášek z roku 2006 z dílny exministra Ratha.

Ty stanovily tvrdé regulace a limity na celkové úhrady za čerpanou zdravotní péči a léky. Lékař se stal „regulátorem“ požadavků svého pacienta a „spořičem“ finančních prostředků zdravotních pojišťoven, jejichž klientům poskytl jimi vyžádanou péči a léčbu! Tento „úhradový trik“ měl bezprostřední dopad na pacienty. Byl problém sehnat ošetřujícího lékaře, registrovat své novorozené dítě, docházelo k omezování preskripce hrazených léků a prodlužování objednacích lhůt na odborná vyšetření. Chci tím upozornit na to, že pokud nedojde k realizaci navrhovaných reformních kroků ve zdravotnictví (a nejde jen o poplatky), můžeme se dočkat opět dalších triků, zadlužování zdravotních pojišťoven, regulací a limitů, které povedou k omezování dostupnosti a kvality zdravotní péče. A tím zjevné diskriminace nás, českých občanů Evropské unie.

Přímá finanční účast pacienta formou správního poplatku u lékaře primární péče povede ke změně chování, a to na obou stranách. Pacienti budou více zvažovat nezbytnost návštěvy lékaře (řadu banálních onemocnění lze zvládnout v prvních dnech domácí samoléčbou). Lékaři, kteří budou ochotni přizpůsobit styl, náplň své práce a provoz své praxe novým podmínkám, budou moci takto získané prostředky použít na rozvoj diagnostických a léčebných možností pro své pacienty přímo ve své ordinaci. Tím, že se pacient bude přímo finančně spolupodílet na úhradě za poskytnutou službu v ordinaci, dojde v některých případech k legalizaci a větší transparentnosti plateb, které mnohdy již probíhají formou různých poplatků za registraci, sponzorských darů atp. Vztah lékař–pacient by se díky tomu mohl dostat na kvalitativně vyšší úroveň, kdy lékař bude pacientovi partnerem a rádcem, nikoliv soudcem a dozorcem a kdy léčba nebude omezována regulačními vyhláškami a pochybnými propočty limitací.

Možná se někdy i dočkáme individuálního zdravotního pojištění, kdy přímý smluvní vztah mezi občanem a jím zvolenou zdravotní pojišťovnou umožní připojištění na konkrétní zdravotní stav.

LN, 14.4.2007

Autor je praktický dětský lékař