16.10.2021 | Svátek má Havel


VZPOMÍNKA: Prezidentské volby

17.11.2020

Prezidentské volby v USA dnes plní obrazovky i tištěná média. Já si však trochu připomenu naše prezidenty. Tatíčka Masaryka jsem nezažil, ale jeho nástupce po válce ano. Za protektorátu to byl Emil Hácha. Byl obětí nastoleného režimu, ale myslím, že to v rámci možností zvládl docela dobře. Asi jen díky němu nemuseli naši tátové na frontu. To Rakušani ani Slováci takové štěstí neměli.

Beneše jsem dokonce poznal osobně, i když to tehdy nebylo nic zvláštního, protože se nezavíral ve své vile v Sezimově Ústí, jak jsme říkávali, v Paďousích. My k Benešům měli zvláštní vztah, protože tatínkovu tetu ještě před válkou navštěvovala v Soběslavi paní Hana Benešová. Naštěstí to lidé za protektorátu zapomněli, takže se tetičce nic nestalo. Zato po Vítězném únoru to bylo jiné. U Benešů nesměl zůstat ani osobní lékař, který byl nakonec rád, že nemusí vyplňovat úmrtní list. Rozhlasový přenos z pohřbu Edvarda Beneše byl zvláštně rušen, takže tatínek málem rozbil rádio. Nebýt této příhody, nikdy bych si na to nevzpomněl.

O Gottwaldovi nevím víc, než co nám říkali ve škole, jen jednu příhodu tu mám. Trochu odbočím k 10. květnu 1945, kdy bývalí udavači v uniformách RG (rudé gardy) pověsili na náměstí v Táboře souseda, pana Krále, který dělal vedoucího pošty u nádraží a podle druhů písma dokázal poznat jména odesílatelů udavačských dopisů. Proto ho zlikvidovali, aby nemohl promluvit. A právě z kanceláře prezidenta Gottwalda přišel paní Králové v roce 1951 omluvný dopis s očištěním jejího manžela.

Následník Antonín Zápotocký byl, ještě v roce 1947 jako nějaký funkcionář, na otvírání výstavy jižních Čech v Soběslavi, kde ho oslovil jeden z bývalých spoluvězňů z protektorátu s tím, že mu ještě nevrátil boty, které mu v lágru půjčil. Za pár ní dní přišlo tazateli do Soběslavi asi padesát párů bot s tím, že to je úrok za zpoždění. Až do měnové reformy jsem bral Zápotockého za slušného...

Dalším Antonínem byl Novotný, jehož „neredigované“ projevy po oslavách 1. máje na Letné, byly opravdu k pobavení. U moci se udržel do osmašedesátého, kdy ho vystřídal Ludvík Svoboda. S ním to vypadalo zpočátku nadějně, ale v momentě, kdy podrazil unesenou delegaci politiků Pražského jara do Moskvy svým podpisem pod moskevský diktát, se zařadil mezi obyčejné komouše. On jím byl vždy, vždyť také v únoru 1948 nechal Beneše komunistům napospas.

To Gustáv Husák asi znal Zemanovu poučku, že jen idiot nemění své názory, když ještě před okupací propagoval myšlenky Pražského jara mezi studenty a odboráři, což zapomněl jako zastánce normalizace ve funkci hlavy státu.

S Václavem Havlem jsem se potkal ještě před založením OF ve Špalíčku, kde jsem se zapojil do odhalování skrytých agentů StB. Měl jsem přijímač, na kterém jsem monitoroval pohyb agentů, kteří sledovali „zájmové“ osoby po Praze a okolí. Dokonce se mi podařilo všem z okna ukázat hochy, kteří sledovali „Vašíka“, jak jde k nám. Podařilo se mi dost lidí odhalit, ale mělo to jednu vadu. Hlavní koordinátor byl bývalý příslušník VB, který střílel po uprchlících v příbramských dolech. Pak se toho ujali profíci a mé sledování zůstalo „otevřené“ až do července 1990, kdy (snad) byl ten útvar rozpuštěn. Prvními diletantskými chybami se nepodařilo zabránit likvidaci svazků těch nejnebezpečnějších, za což neseme následky dodnes.

Václav Havel byl první a asi i poslední prezident, na kterého jsem mohl být hrdý. Jediné, co bych mu vyčetl, bylo jeho prohlášení, že „nebudeme jako oni“. Jenže ono je to složitější. Již nerozhodoval sám, ale s parlamentem, na což jsme si měli zvyknout. Vždyť jsme se k demokracii po letech vrátili, ale zůstalo v nás stále oněch 50 let různých totalit. Nebyl všemocný, ale určoval směr, kterým bychom se měli ubírat. Je zvláštní, že ho více cenili lidé v zahraničí, tedy pod jiným úhlem pohledu. Při projevu v kongresu USA sklidil potlesk vestoje, což se prý jen tak nestává. Jezdili sem za ním prezidenti, ale i mnozí světoví umělci se s ním chtěli setkat. Byla to opravdu zvláštní doba, která se nikdy nevrátí. Jeho nástupcům zbyla jen závist.

Asi posledním prezidentem voleným Parlamentem ČR byl Václav Klaus, byl zvolen dvakrát. To druhé zvolení si živě pamatuji. Bylo to na třetí pokus, kdy se rozhodovalo, zda ČSSD podpoří jeho protikandidáta Miloše Zemana. Když byl oznámen výsledek, televizní kamera zabírala Zemana „odcházejícího“ zadem ze sálu a ten jeho pohled nezapomenu. Prohlásil, že se vrátí a nikomu to neodpustí.

Klaus si druhé období užíval. Jak bylo v našich krajích zvykem, proběhlo pár afér, které na chod státu neměly vliv. Jednou se bavila i světová média. Bylo to o peru, které po podpisu jakési mezinárodní smlouvy strčil automaticky do kapsy.

Jeden dějinný zlom musím zmínit, i když nešlo o funkci prezidenta (7. března 2003 – 7. března 2013). To po předchozích jednáních se 26. srpna 1992 Klaus s Mečiarem dohodli na rozdělení Československa k 1. lednu 1993. Již jako prezident však nevybočil ze svého stylu vedení úřadu. Byl českým prezidentem na celých deset let.

Jeho nástupce Miloš Zeman byl již volen přímou volbou, na jejímž uzákonění pracoval jakoby v ústraní. Své odpůrce šikovně uchlácholil tím, že prohlásil svůj odchod do politického důchodu, ale celých pět let pracoval na svém triumfálním návratu do politiky na tu nejvyšší příčku. Uměl zmobilizovat (zneužít) své příznivce. Tak již na podzim 2009 vznikla Strana práv občanů - Zemanovci, čímž začala pomalá, ale důsledná příprava změny volby prezidenta v Ústavě ČR. Za pomoci spřátelených politiků ve sněmovně a senátu se mu podařilo dosáhnout cíle ještě před skončením mandátu dosavadního prezidenta.

Pak šlo již vše jako na drátkách.

Výborný stratég zhodnotil své protikandidáty, vyloučil exoty a vyšlo mu, že v druhém kole je vážný protivník Karel Schwarzenberg. Tak zmobilizoval své příznivce a ti začali hledat, co vše by Karlovi mohlo uškodit bez ohledu na to, jestli to je pravda nebo ne. Přišly na přetřes Sudety, hákové kříže v rodinném sídle, ale i vztah k nájemníkům v Čimelicích. To vše bylo spuštěno v poslední předvolební debatě před druhým kolem. Mnozí výmyslům uvěřili, a tak se Milošovi splnil dávný sen. Že byly později všechny lži vyvráceny, na věci nic nemění. Bernard Posselt popřel, že by se Schwarzenbergem vůbec o něčem jednal, historici zjistili, že zmíněné sídlo s oněmi hákovými kříži již sto let rodině nepatří, a tak by se dalo pokračovat, což není třeba, protože nový prezident začal, vlastně pokračoval ve svých výmyslech již při inauguračním projevu. Hezká slohová práce na téma hodný prezident pro všechny. Škoda, že jen slohová práce, protože si začal užívat moci plnými doušky. Jediné, čeho nedosáhl, bylo uznání ve světě, tedy kromě Ruska a Číny. Snížil se k trapnému výmyslu o pozvání do Bílého domu, což nemohl odpustit Havlovi. Ani k nám už nejezdí vzácní hosté kulturního a politického světa, opět kromě komunistů z východu. Ti se nám dokonce snaží představit obrovskými, žel neexistujícími, investicemi.

Asi nemá cenu pokračovat ve výčtu lží, pomluv a výmyslů, z nichž některé musely až soudy uvést na pravou míru. Když ho nyní vidím, nemyslím si, že on sám nevěřil tomu, co říká. Žije si ve vlastním světě a jen práci svého týmu vděčí za to, že se nikdo nepřiblíží tak, aby ho zhlédl takového, jaký skutečně je. Ani nevím, jestli za těmi ohradami není sám vězněm, ale těším se, až mu skončí mandát.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.