Pátek 20. července
V červnu ubyla ve srovnání s květnem 2% lidí, kterým by americký radar na území ČR nevadil, a přibyla 4% těch, kterým vadí. Mohu zodpovědně prohlásit, že je mi to fuk. Budu pro radar, i kdybych byl v téhle zemi sám.

To ale neznamená, že by mi bylo fuk, jak neuvěřitelně zmatlaná je prezentace přívrženců radaru. Poté, co byla s velkým mediálním kraválem prezentována iniciativa „Pro referendum“, ozvalo se taky pár veřejně známějších lidí, kteří jsou proti referendu a pro radar. Způsob, jakým to učinili, je pozoruhodný: obrátili se na Úřad vlády (tak se kdysi „pracující“ obraceli na ÚV KSČ) a čtenáři se o tom dozvěděli z čtenářského dopisu vládního koordinátora komunikace programu protiraketové obrany“ Tomáše Klvani (!!) v Lidových novinách. Aby si každý dovedl představit, jak to bylo naorganizováno (představí si to i tenkrát, když to vůbec naorganizováno nebylo). Pro Krista Pána, který mamlas to má na svědomí: proč se neobrátili na veřejnost a proč tomu nedali nějakou působivější formu? Podepsali to mj. Ladislav Smoljak, Libor Pešek, Tomáš Töpfer, Jan Hřebejk, Ladislav Špaček (minimálně on by měl vědět něco o publicitě). Je opravdu těžké si představit zvoranější a promarněnější šanci: pohřbili nejen tu svou, ale bohužel asi i všechny další v témže duchu.

Tomáš Klvaňa také v Právu obhajuje Alexandra Vondru za to, že hrozil znovuzavedením povinné vojenské prezenční služby v případě, že ČR odmítne základnu. Výrok je neobhajitelný nesmysl: když odmítneme americkou základnu, uděláme prostor ne pro prezenční službu, ale pro základny těch, co se nás předem nebudou ptát na dovolení.

Jiří Paroubek se vyjádřil k otázce kandidatury Jiřího Dienstbiera na prezidentský úřad. Zároveň místopředseda PS Zaorálek mluvil o způsobu prezidentské volby a prezidentských pravomocích. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V Senátu zatím zuří boj o památné dny a státní svátky. Senátor Mejstřík usiluje o vymazání MDŽ ze seznamu významných dnů. Považuji sice MDŽ za ptákovinu, ale zároveň bych řekl, že by síly vynaložené bojem proti takové ptákovitě bylo možno využít nějak rozumněji. Návrh senátorů ODS na zrušení 1. máje jako státního svátku je podle mého názoru zhovadilost.

Zelení nepovedou jednání s komunisty o prezidentském kandidátovi, ale nevadilo by jim, kdyby komunisté pro jejich kandidáta hlasovali. Snad není takový problém navrhnout kandidáta, pro kterého by komunisté nehlasovali ani náhodou. Stanovisko Strany zelených by tím ztratilo zvláštní punc, který z nich činí horkého kandidáta na příštího bobříka vyčůranosti.

„Polský tisk: Kaczyński u Bushe skoro na kolenou“, zní titulek v Právu. Ve skutečnosti z informace vyplývá, že tak psaly jedny (i když vlivné) polské noviny, totiž Gazeta Wyborcza. Příspěvek do rubriky Jak číst Právo.

Poslanec ODS Šejch se pozastavuje nad tím, že za řízení v opilosti mu jednak vzali řidičák a jednak nadělili trestné body. V MfD mu radí, aby raději nepil. Stejně se dá poradit tomu, kdo je za jeden trestný čin odsouzen k pěti letům natvrdo a zároveň k dvěma letům s podmínkou na pět let, aby se raději vystříhal trestné činnosti. To nic nemění na tom, že jde o dvojí trest za jednu věc.

Ještě ke jmenování čekatelky Svobodové, která si na Klause stěžovala, soudkyní. Člověk by byl skoro náchylný Klause chválit, že to nakonec překousl a jmenoval ji. Ve skutečnosti je to tak, že ji za trest nechal zlomyslně dva roky čekat.

Jiří Dienstbier vstoupil do KSČ v roce 1958. Lidovým novinám k tomu řekl: „Vždyť my jsme vstupovali do strany Literárních novin…“ Jenže Literární noviny se staly reformně komunistickými až v roce 1963, v druhé polovině padesátých let je po krátkém období jakési bezradnosti (šéfredaktora tehdy dělal cynický oportunista pozdější normalizační borec Jan Pilař) „znormalizovali“ a do čela dosadili stalinistu Josefa Rybáka.

Sobota 21. července
Paroubek se zatím marně uchází o přízeň předsedy KSČM Filipa ve věci spolupráce při prezidentské volbě. Filip se s ním chce sejít až poté, co bude rozhodnuto o reformě veřejných financí (komunisté zřejmě ČSSD nedůvěřují, že bude dost zásadně proti), a požaduje ne bilaterální schůzku ČSSD – KSČM, ale schůzku představitelů všech stran vyjma ODS (měla by tedy vzniknout jakási protiklausovská Národní fronta). Komunisté taky stanovili jasná kritéria. O případné podpoře budou uvažovat podle toho, jak se kandidát staví k reformě veřejných financí a k případnému umístění amerického radaru na českém území. Dienstbiera zatím zásadně neodmítli, podle místopředsedy poslaneckého klubu Černého ovšem někteří komunisté Dienstbierovi vyčítají „jeho příklon k politice Václava Havla vůči Německu a k sudetoněmeckým organizacím“. Je zjevné, že komunisté jsou připraveni své partnery pořádně vydírat a že jejich požadavky jsou, jak se dalo tušit, neslučitelné se zájmy ČR. Pokud by byl zvolen kandidát podle jejich gusta, byla by to ještě větší katastrofa než současný prezident, a to už je co říci.

Jeden ze signatářů výzvy pro referendum Jan Kačer se sešel s vládním koordinátorem Klvaňou. Nechce prý vyvolávat žádný „veřejný bunt“, ale získat co nejvíc informací. Klvaňa pak k petici řekl: „Jsem rád, že oni tou svou peticí trochu rozpohybovali tu českou diskusi a povznesli ji na vyšší úroveň.“ Nevím, co tím chce dokázat, není to pravda, petice je pokus odpůrců základny získat proti ní další body ve veřejném mínění. Na tom nic nemění fakt, že lidé jako Kačer, Fischerová nebo Kubišová o tomhle instrumentálním charakteru akce zřejmě vůbec nic nevědí. To je jejich problém.

Ministr Schwarzenberg prohlásil včera ve Financial Times, že Rusko by se mohlo stát za pět až deset let hrozbou pro Evropu a touží obnovit své někdejší supervelmocenské postavení. Odpor proti americké základně v ČR a v Polsku je součástí tohoto úsilí. Rusko prý chce v zásadě obnovit status, kdy o Evropě rozhodovalo ono a Amerika. Ministr má v mnoha věcech pravdu, některé jeho formulace nejsou podle mého názoru zcela přesné. V dnešní Mladé frontě vyšel článek Jana Rybáře, který je – možná jen shodou okolností – faktickou polemikou se Schwarzenbergem. Jde o zásadní záležitost, k tématu se vrátíme.

Jiří Dienstbier poskytl v rámci své neoficiální prezidentské kampaně rozhovor Právu. Říká v něm mj.: „…pokud jde o vztah k Evropské unii mají někteří poslanci a senátoři ODS blíže k mým názorům než k eurofobním postojům svého čestného předsedy.“ To může být dost dobře pravda. Pořád tu jsou ale základní limity, které stanovil předseda KSČM Filip: reforma veřejných financí a americký radar. A v těchto základních věcech má Dienstbier bohužel podstatně blíž ke KSČM. V případě radaru to přímo z rozhovoru vyplývá. Dienstbier kromě toho tvrdí: „Když nebudeme budovat silnou a jednotnou Evropu, tak se můžeme opět dočkat toho, že o našich životech a naší bezpečnosti se budou dohadovat jen Američané a Rusové.“ Stavět takhle Rusy a Američany (z doby studené války) na jednu úroveň je demagogie hodná člověka, který v lecčems zůstává srdcem komunista. Kromě toho Evropa v současné době nemá a ani mít nebude na to, aby tvořila sílu srovnatelnou s Ruskem nebo USA, a není důvod, proč by se měla separovat od USA, s nímž ji pojí tradice, zájmy a politické uspořádání. Pokud se Evropy zmocní emancipační mindrák, jsou ohroženy v první řadě oblasti někdejšího ruského záboru.

V Turecku proběhnou mimořádné volby. Pokud dopadnou tak, že turecká armáda, ochránce sekulárního tureckého státu, se bude cítit nucena zasáhnout, a Evropa jí v tom pod praporem ideologie lidských práv zabrání, vydá Turecko na pospas islamismu a pořídí si do budoucna druhý Írán, jen třikrát silnější a podstatně bližší. Pokud se Evropa bude starat bezhlavě a fanaticky o lidská práva všude jinde, přijde nakonec o lidská práva doma. (Tím nemá být řečeno, že má porušování lidských práv všude jinde ignorovat: jen že, pokud si při tom bude sama pod sebou podřezávat větev, neprospěje to nakonec lidským právům ani ve světě, ani v Evropě.)

Vedro jako téma se už opotřebovalo a všechny noviny se pro změnu věnují Harrymu Potterovi. Spisovatelka Iva Procházková si nedovede představit, že by Harry zemřel. „Je to jako kdyby Alexandre Dumas zabil d´Artagnana.“ Nevím, co četla paní Procházková v dětství za knížky – „Tři mušketýři ještě po deseti letech“ totiž končí d´Artagnanovou smrtí.

Pověstný český anarchista Slačálek se zmocnil časopisu Nový prostor, jehož prodejem si přivydělávají na živobytí bezdomovci. V Kavárně Mladé fronty Dnes ho kritizoval Adam Drda a Slačálek mu vytýká, že rozebral všeho všudy jedno číslo časopisu a cituje dva články z jiných čísel. Pokud by to byla pravda, Drdovi se příliš nedivím, normální člověk o mnoho víc textů tohoto typu nesnese. Já jsem například nečetl ani jedno číslo, a pokud mne k tomu někdo nedonutí např. mučením nehodlám si žádné přečíst ani v budoucnosti.

Marek Loužek informuje v Mladé frontě Dnes o nové knize brněnského politologa Petra Fialy. Fiala v ní prý mj. tvrdí, že česká společnost je stejně postkomunistická, jako je Španělsko postfrankistické nebo Německo postnacistické. Jsme prý standardní, a nikoli postkomunistickou zemí. To je pozoruhodné: třetí nejsilnější česká politická strana je neobrežněvovská KSČM, druhá (nebo už první) nejsilnější strana, ČSSD, se už třese na to, jak s ní uzavře nepsanou opoziční smlouvu, balancujeme nad propastí autoritářského režimu s mnoha rysy toho, co jsme už zažili před rokem 1989, od roku 1996 jsme neměli vládu s výraznou většinou v PS, a pan Fiala mluví o standardní zemi a srovnává nás se SRN. Není tu náhodou Klausovo přání otcem myšlenky?

Pondělí 23. července
Česká republika má – aspoň podle údajů, které dnes uvádí MfD – jeden z nejsilnějších policejních sborů v Evropě, aspoň když to poměřujeme počtem obyvatel, na které připadá jeden policista. V Holandsku to je 443, ve Finsku 662, kdežto u nás jen 210. Obávám se, že tyto údaje jsou relativní a nesouměřitelné. Záleží totiž na povaze těch obyvatel. Holanďané jsou tací, že tam stačí jeden policajt na 443 lidí, u nás je i jeden na 210 ještě málo.

Komunisté se jasně vyslovili v tom smyslu, jak musí být vyprofilován prezidentský kandidát, aby mohli uvažovat o jeho podpoře. Jiří Dienstbier tak vyprofilován je. Je to ovšem dobrý důvod, proč by prezidentem být neměl. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V Rusku vznikla řada publikací pro „profesory dějin a sociálních věd“ (není jasné, zda středoškolské nebo vysokoškolské nebo vůbec všechny), které poskytují instrukce, jak a co říkat o nejnovějších ruských dějinách a zejména o prezidentu Putinovi. Základní myšlenka je, že prezident Putin chrání SSSR proti imperialistickým plánům USA, které usilují o vytvoření globálního impéria a pokoušejí se Rusko izolovat od dalších postsovětských republik. Cíl publikací prý není bránit studentům, aby si utvořili vlastní názor, ale „interpretovat události způsobem, který podněcuje národní hrdost“. Zde se vychází z předpokladu, že pokud by to nebylo dostatečně zdůrazněno, mohly by události samy o sobě národní hrdost spíše deptat, a dějinám je tedy třeba nějak pomoci. Jeden z autorů instrukcí se nechal slyšet (zatím prý na svém soukromém blogu): Budete děti učit podle knih, které vám dáme, a tak, jak Rusko potřebuje. Aby učil dějiny rusofob nebo někdo amorální, je prostě nepřípustné. Tu špínu je potřeba vyčistit, a pokud to nepůjde jinak, tak i silou.“ Žvanit takovýmhle způsobem je školácká chyba, která naznačuje , že na to pořád ještě nemají dost sil. Až na to dost sil mít budou (a to se nesporně stane), budou to prostě bez zbytečných řečí dělat. Nicméně v Rusku se rodí základy stalinismu s lidskou tváří. Kéž by to zůstalo jen jejich problémem!

Spisovatelka Eva Hauserová píše v MfD o euthanasii mj.: „Je naprosto absurdní, aby člověk neměl právo na milosrdné uspíšení konce života, kterému se těší každý domácí pes nebo kočka.“ To je prosím nedorozumění. Kočičky a pejskové se netěší žádným právům: když veterinář uzná za vhodné, píchne jim prostě smrtící injekci a basta. Neptá se jich na dovolení, protože to ani nejde.

Marek Loužek píše v MfD sebejistě: „Ropa se nikdy nevyčerpá, protože se stále budou nacházet nová ložiska a zdokonalovat metody těžby.“ Nemohu si pomoci, ale bohužel mi to připomíná Haškovu teorii o tom, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, daleko větší.

Zbyněk Petráček píše v LN: „Když vyhrají ve Španělsku lidovci nebo v Německu CDU, nikdo nestraší možnou obnovou inkvizice. Když ale v Turecku vítězí strana spravedlnosti a rozvoje, rezonuje nejistota.“ Pan Petráček zjevně vychází z předpokladu, že křesťanství i islám jsou jedno a to samé, prostě opium lidu. Ve skutečnosti různá náboženství mají různou povahu, a proto i stupeň nejistoty ohledně toho, do jaké míry budou ovlivňovat politiku, může být různý.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.