Úterý 26. června
Městský soud v Praze zrušil někdejší rozsudek Národního soudu na Janem A. Baťou a celou věc předal státnímu zastupitelství k došetření. Je to pozoruhodné rozhodnutí, po převratu už jednou Nejvyšší soud rozhodl jinak a soudy se dosud jako čert kříži vyhýbaly tomu, aby šťouraly do soudních rozhodnutí z let 1945 až 1947, protože tenkrát, jak známo, byla u nás demokracie jako řemen a bylo by neblahé, kdyby nám náhodou to, co jsme tenkrát upekli, spadlo dnes na hlavu. Věci se týká naše dnešní glosa.

Ministr zdravotnictví odvolal pražského hygienika. To neměl dělat, protože pražský hygienik je členem ČSSD. Okamžitě nejen že prohlásil, že důvod odvolání považuje za nesmyslný (už jste někdy slyšeli o někom, kdo by důvod svého odvolání považoval za oprávněný?), ale současně označil své odvolání za politickou čistku. Nejlepší způsob, jak se stát neodvolatelným, je, jak vidno, vlézt do nějaké politické strany. Možná by bylo lepší lidem na exponovanějších místech (i když pražský městský hygienik není zase až tak velké zvíře) členství v politických stranách zakázat. Neměli by se pak na co vymlouvat.

Jiří Škromach kritizoval Paroubka a Ratha za účast na sobotní odborové demonstraci. Prý toho mohou „média zneužít ke zpolitizování akce“. Jakápak média, akci zpolitizoval Paroubek tím, že tam lezl. Zdá se, že pan Škromach to tak nějak tuší, jen se mu to nehodí říci. Pokud jde o dr. Ratha, tam si celkem nebral servítky: „Myslím, že až vyhraje nějaké volby, bude to o něco lepší. Zatím se mu to moc nedařilo.“ Jiří Škromach jde ve straně do vnitřní opozice v tom okamžiku, kdy si myslí, že to je možné, a v té míře, v níž je to podle něho možné, a zpravidla se v té věci neplete. Zdá se, že zejména postavení dr. Ratha jako nového štrébra není v kruzích zavedených sociálnědemokratických lídrů nejlepší. Jinak pan Škromach samozřejmě správně vycítil, že účast na demonstraci nebyla politicky vhodná. Ze stejně dobrých důvodů pak kritizoval to, že dr. Rath (zjevně jako expert ČSSD přes zdravotnictví) odmítl vyslat zástupce strany ke kulatému stolu ohledně reformy o zdravotnictví. Technicky vzato je to zbytečně negativistický krok a vyvolává pochybnosti, zda se ČSSD v té věci cítí pevná v kramflecích.

Pavel Verner se v Právu pozastavuje nad tím, proč obce nakupují drahé radary na měření rychlosti projíždějících automobilů, když statistiky příčin nehod vedle překročení rychlosti ještě uvádějí jako nejčastější příčinu opilství, přejíždění přes plnou čáru, nedání přednosti v jízdě, jízdu na červenou, a když se vymýtí překračování rychlosti, nehod moc neubude a přístroje budou obcím na nic. Nevím: na základě mnohaleté zkušenosti „účastníka provozu na pozemních komunikacích“ si myslím, že např. nedat přednost v jízdě či jet na červenou může člověk nanejvýš z nepozornosti, nehoda je samozřejmě častější, protože s tím nikdo nepočítá a vytváří to nebezpečnější situaci, než když někdo jede přes obec sedmdesátkou. Taky lidí co za volantem chlastají, není až tak moc. Ale jsem naprosto přesvědčen, že pokud předepsaná omezení rychlosti u nás dodržuje dvacet procent řidičů, je to moc. Což je projevem takové neúcty k zákonu obecně, že se s tím musí něco dělat.

Podle Práva se evropští politici pozastavují nad tím, že Polsko prosadilo v Bruselu do schváleného společného dokumentu také energetickou solidaritu. To je ovšem (na rozdíl od handrkování o počet hlasů, navíc podpořený nesmyslnými a v podstatě nestydatými argumenty) velmi užitečná věc. Navíc se obávám, že ti „evropští politici“, které to irituje, tak trochu podvědomě tuší, proč jim to vadí: omezuje se prostor pro evropské mnichovanství v případě, že by Rusko do nějaké citlivé oblasti (např. do Pobaltí) přestalo dodávat ropu a zemní plyn.

Jsem starý, pohodlný a svým založením spíše konzervativní člověk, a proto mne těší, když věci tak říkajíc zůstávají na svých místech. Tak například od pana Michala Musila jsem dosud nečetl článek, který by mi připadal nějak zajímavý nebo s nímž bych mohl souhlasit. To, co napsal do dnešní MfD, není žádná výjimka. Prohlašuje Tonyho Blaira za tlučhubu a píše v té souvislosti: „Jakým způsobem se odcházející britský premiér zapíše do dějin, totiž nyní nerozhodují pletichy s novinami, ale krvavé potíže v Iráku; vývoj války, s níž Blair spojil svůj osud." Tady s panem Musilem souhlasím, samozřejmě jen zdánlivě. Myslím si, že v iráckém konfliktu projevil loajalitu ke spojenci, vytrvalost a statečnost, kterou je třeba ocenit, protože je jí v dnešním světě pramálo. Nepochybně ji jednou ocení i pan Musil, totiž až se takový pohled prosadí a nesdílet ho bude veřejná ostuda. To už ale bude pozdě.

Taktéž v MfD píší o přísných kontrolách, jakým jsou podrobovány nemocnice, pokud chtějí dostat mezinárodní akreditaci. Jsem v té věci laik, ale jako laikovi mi to testování připomíná zásady tzv. politické korektnosti. Zásady na první pohled krajně počestné, při bližším pohledu přehnané a pitomé, které ve svých důsledcích vedou k tomu, že se řízení státu stane nemožným a uvnitř by se propadl do anarchie, kdežto navenek by se stal úplně bezbranným. Mám nutkavý dojem, že v nemocnici, která by úzkostlivě dodržovala všechny vyžadované normy zdravotnické korektnosti, by už nezbyl čas a prostor na léčení pacientů. „Nemocnice je stokrát nebezpečnější než letadlo,“ tvrdí se v jednom z článků na stránce věnované tomu problému. Možná, že to bude tím, že do letadla většinou nenastupují polomrtví pasažéři. (Tím samozřejmě nechci říci, že v našich nemocnicích je všechno v pořádku, naopak, řekl bych, že situace ve většině z nich je dosti strašná; ale co se na tom změní, když bude personál dodržovat buzerační pravidla).

Středa 27. června
Polský premiér Kaczynski prohlásil, že situace v dnešním Německu odpovídá té po roce 1933 a evropští politici se to bojí dát Německu najevo. Zároveň vyšla v časopisu Wprost fotomontáž, na níž je kancléřka Merkelová vyobrazena s odhaleným poprsím jako „macecha Evropy“. Zdá se, že polské problémy s Německem už překročily mez normality. Věci se věnuje naše dnešní glosa.

Ruská federace si pospíšila s reakcí na výskyt ptačí chřipky v ČR a zakázala dovoz české drůbeže na Rus. Opatření nás naštěstí nezasáhne tak citelně, jako kdyby kvůli tomu zavřeli plynovody: loni ČR vyvezla do Ruska nulové množství drůbežího masa.

V Iráku včera vydali zatykač na tamního ministra kultury, protože před dvěma lety zorganizoval atentát na jednoho poslance. V tom se Irák výrazně liší od ČR: naši ministři kultury bývají spíše šoumeni.

Poslanecký klub ODS se rozhodl sestavit vyjednávací týmy, které mají přesvědčit koaliční partnery o nutnosti změn v daňové reformě, a to ve smyslu návrhů poslance Tlustého. Do reformy bude zjevně v budoucnu mluvit kdekdo a nakonec vznikne něco jako dort, který vařili pejsek s kočičkou v pohádce Josefa Čapka. Aktivity pana poslance Tlustého jsou pro dnešní koalici zničující a pád této koalice, jakkoli nepevné a dost bezmocné, bude znamenat pro ČR pohromu. To, co přijde, může být bohužel jen o hodně horší.

Zahraničněpolitické názory pana poslance Lišky mi nejsou nijak zvlášť blízké, ale dnes mi v Právu promluvil z duše: „Jsem velmi nešťastný z toho, co se dnes v Polsku děje. Považuji za naprosto odsouzeníhodné výroky pánů Giertycha a Kaczyńského, ať už se jedná o to „Hände hoch“ nebo o vytažení démonů druhé světové války ve výroku, že nebýt jí, Polsko by mělo zhruba 66 milionů obyvatel, a proto by se jeho váha v EU měla poměřovat tímto počtem. Toto je největší varování, které z jednání vyšlo. Takové věci do dnešní evropské debaty nepatří.“

Městský soud v Praze nařídil současným soukromým majitelům firmy Koh-i-noor v Praze, aby vrátila původním majitelům (potomkům rodiny Waldesů) polovinu pozemků pod stavbami a jakési vzácné obrazy. Majitelé se ohánějí mj. tím, že jde o průlom do Benešových dekretů. Je třeba upozornit, že v tomto případě nejde o dekrety postihující odvěké německé nepřátele (Waldesovi byli Židé a byli loajální k ČSR), ale o znárodňovací dekrety z října r. 1945, které postihovaly i našince (restituční zákony se týkají toho, co bylo zkonfiskováno po 25. únoru 1948).

Místostarosta Brna-Králova Pole Pelán vlastnoručně odstranil z opraveného památníku padlým ruským vojákům srp a kladivo. Pomník, pokud se nemýlím, stojí na hřbitově. Nevím, jestli je takovýhle boj s kamennou minulostí nezbytný. Politolog Mareš z Masarykovy univerzity soudí, že „tyto symboly se hodnotí z hlediska své společenské nebezpečnosti. Přestože jde o komunistický symbol, je v této formě spojený s bojem proti fašismu, a proto není společensky nebezpečný.“ Pro pana Pelana je to totéž jako hákový kříž. Pokud jde o společenskou nebezpečnost, je srp a kladivo na pomníku mrtvým na hřbitově nebezpečný stejně jako hakenkrajc a stejně jako kosočtverec s čárkou uprostřed, tj. nijak. Kdyby bylo na mně, prodal bych na místě brněnského magistrátu pomník Ruské federaci za 1.- Kč s tím, že bych se zavázal ho udržovat, a nechal bych na orgánech Ruské federace, zda tam chtějí mít srp a kladivo nebo ne. Pomníky z roku 1945 nepředstavují žádné nebezpečí, a ať si Rusové sami rozhodnou, co na nich chtějí mít, když jim to udělá dobře.

Mladá fronta Dnes přináší rozhovor Michaely Jílkové tentokrát s policejním prezidentem Martinů. Paní Jílková je jakási dámská a novinářská obdoba nadporučíka Duba. Jejím jediným zářivým cílem je donutit toho, co s ním dělá rozhovor, až k pláči. To v jednodušších čtenářích, jako například ve mně, vzbuzuje vlnu nekontrolované sympatie s interviewovaným. Z rozhovoru vyplývá, že na rozdíl od pana Martinů paní Jílková přesně ví, co s policií. Neměla by se stát ministryní vnitra – byla by to v této vládě už druhá žena v čele silového resortu, takovou dávkou emancipace se nemůže pochlubit žádná země na světě. Jílková for minister!

Taktéž v Mladé frontě Dnes věnovali stránku výročí 4. sjezdu Čs. spisovatelů v roce 1967. To mi připomíná, že bych k věci měl taky něco napsat. Shodou okolností jsem před časem poskytl jakési osobní poznámky jako podklad redaktorovi Respektu, který chystal článek na to téma (a vyžádal si nepochybně podobných podkladů víc z nejrůznějších stran). Dávám je dnes k dispozici.

Petruška Šustrová píše v dnešních Lidových novinách (k případu údajné spolupráce Václava Neckáře s Stb): „Ono těch hrdinů v žádné době moc není, a bylo by nemístné od někoho vyžadovat statečnost jako povinnost. Kdekdo z nás má nějakou slabost, na kterou ho mohli estébáci „chytit“, a Václav Neckář nebyl žádnou výjimkou. Právo důrazně ho dnes odsoudit má jen ten, kdo byl ve stejné situaci jako on a spolupráci odmítl.“ Řekl bych, že je třeba vycházet z toho, že s komunistickou politickou policií se nespolupracuje. A to má právo myslit si nejen ten, kdo spolupráci odmítl, nýbrž každý. Jinak by se mohlo stát, že za padesát let tu budou jen takoví, kteří budou mít povinnost donašeče tak nějak lidsky pochopit.

Vláda SRN chce „neliberálně“ zasahovat v případě, že by čínské a ruské investiční fondy, ovládané státem, se chtěly zmocnit některé z velkých německých bank. Je to neliberální, ovšem. Na druhé straně by bylo neobyčejně legrační, kdyby evropská civilizace skončila tím, že si Evropu koupí Číňani (Rusové na to nikdy nebudou mít).

Čtvrtek 28. června
Jiří Čunek přivítal vyjádření prezidenta Klause, že obvinění politika není důvodem k rezignaci. Je rád, že stejně jako on, prezident ctí presumpci neviny, prohlásil na Frekvenci1. Původně by prý Klausovi při prezidentské volbě hlas nedal, teď prý je vidět, že se Klaus hodně zlepšil. KDU-ČSL se však údajně ještě nedohodla, zda ho bude podporovat nebo ne. Korupce sem, korupce tam, ale jak si KDU-ČSL mohla zvolit tak strašného předsedu!

Daňový expert a prominentní člen Tlustého platformy Doktor navrhuje zdanit poslancům, senátorům, ministrům atp. všechny dosud nezdanitelné náhrady. To je nabídka, kterou nemůže dost dobře odmítnout ani opozice. Ministr financí Kalousek upozorňuje, že jde řádově o desítky milionů, tedy z hlediska rozpočtu nepatrnou částku. V soutěži poslanecké krásy si však pan poslanec a následně možná i jeho frakce zapíší body k dobru. Takových návrhů, určených k pošimrání podbřišku těch nejjednodušších voličů, asi zažijeme v příštích týdnech víc.

Nevím, zda do tohoto okruhu cíleně líbivých návrhů patří i ten pana poslance Moravy, aby se poslancům krátily nedaněné náhrady percentuálně podle míry jejich neúčasti na hlasováních PS. Ohradil se proti němu i premiér Topolánek s poukazem na to, že většinu práce odvádějí poslanci ve výborech. Možná, že by měli být poslanci postihováni podle počtu nestydatě populistických návrhů, které Sněmovně předloží.

ČSSD zase hodlá oprášit svou myšlenku regulace lobbingu a připravit příslušný zákon (ministr Pospíšil se k tomu nemá mj. proto, že považuje za obtížné definovat lobbistu, tj. z dobrých důvodů). V době, kdy byla tato otázka (díky tehdejšímu předsedovi PS Zaorálkovi) poprvé probírána, věnovali jsme jí fejeton, který tu připomínám.

Ministr financí Kalousek oznámil v souvislosti s dodatečnými úpravami, které chce ODS, podnícena poslancem Tlustým, provést v daňové reformě, že pokud nedokáže pro příští rok sestavit rozpočet s deficitem do 3% HDP, podá demisi. Zprávy se týká naše dnešní glosa.

Poslanci slovenské vládní koalice prosadili zahájení disciplinárního řízení se dvěma opozičními poslanci. Jeden přirovnal v rozpravě o Kosovu kritiku bombardování Srbska k odsouzení spojeneckých náletů na Německo v době druhé světové války, druhý v rozpravě o jakémsi zákoně prohlásil, že ten zákon vrací SR do období tvrdého bolševismu, násilné kolektivizace, vyvlastňování a znárodňování, do období Beriji a KGB. Myslím si sice, že spojenecké bombardování Německa a bombardování Srbska lze kritizovat, ale zato není možné postihovat tyto a podobné poslanecké výroky. Je to pokus omezit svobodu slova na nejcitlivějším místě. Ficovo Slovensko, zdá se, spěje k jakési ideové fúzi s Běloruskem.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.