Pátek 22. června
V severovýchodních Čechách se objevil nebezpečný virus ptačí chřipky. Následuje hromadné vybíjení drůbeže. Tisíce ptáků jsou ve specielních kontejnerech usmrcovány plynem. Opatření je racionální, chápu samozřejmě jeho důvody. Neumíme si jinak pomoci. Stejně je ale z té drůbeží Osvětimi cítit strašná neúcta k životu a mám strach, že nezůstane bez trestu.

Primátor a místopředseda ODS Bém se vrátil z Mount Everestu nadán věšteckým duchem. Teď například prorokuje brzký pád vicepremiéra Čunka. Slyšel to prý „ze zdrojů uvnitř ODS“, nikoli však přímo od předsedy Topolánka. To je zvláštní: druhý člověk v ODS se chová jako „investigativní žurnalista“. Že by se na to díval opravdu jen tak zvnějšku?

Národ se množí: přesněji řečeno nemnoží se národ, ale obyvatelstvo ČR. Hlavní podíl na jeho větší početnosti mají přistěhovalci: v první řadě Ukrajinci, pak Vietnamci a Slováci. Zdá se, že vznik velkých muslimských kolonií nám nehrozí. Hlavní tah jde z východu (tím pochopitelně nemyslím Slovensko). Nic proti tomu, je to v mnoha ohledech přirozené, výhodné pro imigranty i pro nás. Ale to je i migrace z muslimských zemí na Západ. A jako všechno na světě má obojí i svou stinnou stránku, s níž je třeba počítat.

Bývalá šlechta si stěžuje Topolánkovi, zní titulek v Právu. Ovšem, šlechta byla učiněna bývalou už za první republiky. Pak se stali bývalými sudetští Němci. Pak podnikatelé,soukromí rolníci, živnostníci. Kdo bude následovat dnes? Už jsme dlouho nikoho bývalým neudělali, to je třeba dohnat!

Zítra se na Václavském náměstí odehraje mnohatisícová odborářská demonstrace. Týká se jí naše dnešní glosa.

Další skupina „amatérských historiků“ se zviditelnila pamětní deskou na místě, kde českoslovenští výsadkáři provedli atentát na Hendricha. Za chvíli jich tam bude dvacet. Schytal to starosta Prahy 8, byl označen za přisluhovače Sudetoněmeckého lansmanšaftu. Rekrutují se všichni ti amatérští historici z prostředí Národní strany, nebo jen někteří? „Zástupce skupiny“ kromě toho prohlásil, že je trapné shazovat význam atentátu pro vývoj celé války, jak se dnes děje. Nic takového se neděje, pravý opak je pravdou. Atentát se má stát předmětem posvátného kultu. To je zrůdné: je důležité, aby se i o něm, jako o každé historické události, smělo svobodně a věcně mluvit.

Polští představitelé zdůvodňují svůj návrh na změnu rozdělení hlasů v EU, v níž by podle svých představ měli dostat větší váhu, historicky. Premiér Kaczynski prohlásil: „Požadujeme jen, abychom dostali zpět, o co jsme přišli. Kdyby Polsko neprožilo léta 1939 až 1945, mělo by dnes 66 milionů obyvatel.“ Proti tomu se ozval tentokrát i dánský ministerský předseda. Polské stanovisko je příznačné: vrátíme se k němu poznámkou.

Válečný veterán Horal byl předvolán na městský úřad Prahy 9, protože údajně neoprávněně nosil plukovnickou uniformu. V MfD se ho velmi vehementně zastávají. Problém je jen v tom, že z toho, co se o případu dosud psalo, jsem nabyl dojmu, že se pan Horal na plukovníka povýšil sám. Bylo to tak opravdu, nebo ne? Sami se na plukovníky povyšovat nesmějí ani váleční veteráni.

Izraelská armáda propaguje svou image fotografiemi polonahých vojaček. Akce může být kontraproduktivní: atraktivnost izraelské armády pro jeho potenciální nepřátele a tím i jejich bojechtivost podstatně vzrostou.

Podle posledního průzkumu STEM je dnes 56% lidí přesvědčeno, že tento režim je lepší než předlistopadový, 23% si myslí opak. Loni v listopadu byla veřejnost k tomuto režimu o něco shovívavější, v listopadu 2004 naopak kritičtější. Změny nejsou dramatické, tím, jak se „minulý režim“ pomalu propadá do bažiny dějin, stává se z něj jakési zaklínadlo, mladší lidé se na něj už ani pořádně nepamatují, ti nejmladší vůbec ne. Zajímavé je jen, jak rozdílně k téže informaci přistupují v Právu a v Lidových novinách. Titulek v Právu zní: „STEM: podle pětiny lidí bylo lépe před rokem 89“ , v Lidovkách: „Výzkum: většině lidí současný režim vyhovuje“.

USA odmítnou radar v Ázerbajdžánu, prohlásil nový mluvčí Bushovy vlády. Je jím náčelník generálního štábu ruské armády Balujevskij. Funkci vykonává dobrovolně a zadarmo, jmenoval se sám.

V Rakousku propustili ruského pracovníka jakési „vesmírné agentury“, na něhož byl Interpolem vydán v SRN zatykač. Důvod propuštění? Rusové si pořádně zadupali, a na to jsou vedoucí rakouští představitelé za posledních padesát let vycvičení jako lipicáni. S ČR se jim zachází pohodlněji. Rakušani a Češi mají mnoho společného.

Václav Klaus vystoupil v on-line diskusi ve Financial Times (a sám si k ní napsal úvodní článek). Globální starosti našeho prezidenta jsou ještě strašnější než ty Havlovy. Havel měl kliku, globálně se staral v relativně klidném mezinárodním kontextu, a tak to bylo jen směšné. Klaus ve svém článku pro FT napsal: „Coby člověk, který žil pod komunistickou vládou po většinu života, se cítím povinen říci, že největší nebezpečí pro svobodu, demokracii, tržní ekonomiku a prosperitu nyní vidím v ambiciózním environmentalismu, nikoliv v komunismu.“ Jenomže Václav Klaus žil pod ruskou komunistickou vládou, a na to „ruskou“ je důraz. Naproti tomu, was heisst Kommunismus? Zdá se, že z Ruska příliš strachu nemá, kroutí před Putinem zadnicí jako bajadéra a ani trochu se neobává, že se mu do ní ruský krokodýl zahryzne. A v diskusi pak Klaus pokračuje: „Ekologie je skutečně nástrojem vytvoření socialistické vlády na globální úrovni.“ To je třeba dementovat ve stylu radia Jerevan: nikoli ekologie, ale české nacionalistické předsudky, které pan prezident sdílí a šíří, nikoli socialistické, ale ruské, a nikoli na globální, ale na východoevropské, což pro nás bohatě stačí.

Sobota 23. června
Premiér Topolánek prý vyzval vicepremiéra Čunka, aby odstoupil. Právu to sdělil „důvěryhodný zdroj, který si nepřál být jmenován“. To je velmi šťastná formulace, daleko širší, než např. poslanec, resp. politik, který si nepřeje být jmenován. K tomuto specifickému jevu (jehož je poslanec, jenž si nepřeje být jmenován, jen malou podmnožinou) se tedy vrátíme. Pokud jde o pana Čunka, ten stále odstoupit odmítá. Podle posledních zpráv ho premiér odvolá teprve tehdy, až bude obžalován (což je stanovisko, které Topolánek zastával doposud). Na základě koaliční smlouvy sice může Topolánek Čunka odvolat, ale až po dohodě s předsedou KDU-ČSL. A tím je právě Čunek. Jakýsi neklid vzbouzí Čunkův případ už i u lidovců, ale pokles jejich preferencí není tak dramatický, aby je to opravdu znepokojovalo (přes výsledky průzkumu agentury Median jim zjevně pokles pod 5% zatím ani zdaleka nehrozí).

Unijní summit v Bruselu dospěl dnes ráno konečně ke kompromisnímu řešení v poslední otevřené otázce, to jest k stanovení počtu hlasů pro jednotlivé země v Radě ministrů EU. Dosavadní způsob, výhodný pro Polsko, má být zachován do roku 2014, pak si do roku 2017 budou státy moci vybrat ze dvou způsobů hlasování. Je to vlastně polský úspěch. Na francouzský návrh byla vypuštěna ochrana volné soutěže. Mluvčí francouzského prezidenta k tomu prohlásil: „Francie není proti volnému soutěžení na trhu, ale nemá to být jedním z cílů unie. Cílem musí být prosperita a růst.“ Kdybychom to převedli do politické roviny, je to, jako kdyby řekl: cílem není svoboda a demokracie, ale blahobyt a pořádek.

Vedení KSČM vyzvalo své členy a sympatizanty, aby se aktivně zúčastnili dnešní odborové demonstrace v Praze. Při členské a voličské základně KSČM je to jistě výrazná podpora, zároveň vypovídá něco o čistě politickém zaměření protestu i o jeho politické orientaci. Když k účasti naproti tomu vyzve své členy ČSSD, moc se to nepozná, je jich po celé ČR asi 16 000. Aby tento svůj nedostatek kompenzovala, rozhodla se ČSSD pro „malý dáreček“ demonstrantům: LN píší, že na rohu ulic Washingtonovy a Wilsonovy před Václavským náměstím měl být postaven stánek, kde budou rozdávat účastníkům vodu. Předpokládám, že jde o tiskovou chybu a že má být správně „vodku“. Demonstrace se údajně zúčastnilo 25 000 až 30 000 lidí, tedy nic moc, a jediná brilantní věc, kterou účastníci předvedli, byl rychlý rozchod, když začalo pršet. Přesto ji nelze bagatelizovat: Zájmová uskupení vázaná na politickou opozici mají k dispozici prostředky, jak takovou demonstraci bez problémů uskutečnit, a i když se jí účastní jen pětadvacet tisíc lidí, může si dovolit všechno, pokud je společnost otupělá a lhostejná. To byl ostatně taky problém února 1948. Nekomunistická fronta byla tehdy totálně rozložená, demoralizovaná, a když pomineme nevelkou studentskou demonstraci, nezmohla se ani na náznak odporu.

Jednu ze dvou neoficiálně pořízených pamětních desek na místě, kde byl spáchán atentát na Heydricha, někdo již ukradl. „Historik, který v této souvislosti nechtěl být jmenován“ (a kterého pochopitelně cituje Právo) má v té věci jasno: „S ohledem na to, komu ta deska vadila nejvíc, bych si tipnul na některé v uvozovkách české politiky nebo sudetské Němce, popř. neonacisty.“ Historik zapomněl na pisálky tyjící z německého kapitálu. Deska, která zůstala, obsahuje podle LN pravopisnou chybu. Vlastenectví a pravopis se někdy nerýmují, kdo to má v srdci, nemusí to mít v hlavě.

Lukáš Jelínek v Právu zjevně fandí Vlastimilu Tlustému, jen se mu nezdá být dost průrazný, aby dokázal zničit hlavního nepřítele, Topolánka. Proto mu radí. Komentářová stránka Práva někdy připomíná PR agenturu pro všechny, co jsou schopni vládu a Klause nějak oslabit. Dobré, ale přidat musíš! Taky si naříká, že frakce u nás nemají dobrou reputaci. Frakce by měly mít tu nejlepší reputaci, ovšem jen v tom případě, když jsou to frakce ve straně politického nepřítele.

Když jde o podněcování protiněmeckého ressentimentu, přijdou Právu vhod i polští konzervativní nacionalisté. Dnes publikují chválu na hlavního polského vyjednavače o euroústavě (pro Právo má navíc plus – nebo přesněji řečeno menší minus – v tom, že není katolík, ale pouze protestant) Cichockého. Německé debaty o vlastních obětech z druhé světové války – o odsunu, bombardování německých měst, masovém znásilňování žen v poraženém Německu - považuje ten člověk za předzvěst úplné revize dějin ve Spolkové republice. Vida, o čem by se v Německu správně nesmělo mluvit! Aktivace protiněmecké noty v Právu může souviset s tím, že zatímco Schröderovy vztahy s Putinovým Ruskem byly idylické a Kremlu se nehodilo je narušovat nevhodnou propagandou, po nástupu německé koaliční vlády, kde prorusky orientovaný politik Schröderova typu chybí, už zase není třeba si brát servítky. Hecování malých středoevropských národů proti Německu je důležité proto, aby se přirozeným způsobem izolovaly od západních sousedů (a tím pádem i od Západu jako celku) a pro Rusy bylo snadnější je pojednávat.

Martin Weiss se v LN domnívá, že soudce Cepl nepochybil, když prohlásil Rathův výrok o korupci za „pravdivý ve svém základu“. Je prý třeba odlišovat jednání protiprávní a morálně zavrženíhodné. Soudce podle mého názoru pochybil, protože svým výrokem upevnil stav, v němž si politici nemusí dávat pozor na pusu a v němž ve společnosti získává půdu sprosťáctví.

Pondělí 25. června
Pražská demonstrace se odborům, jak se zdá, dvakrát moc nevyvedla. Rozpaky z malé účasti neskrývá ani Právo: „Ačkoliv odboráři stačili obsadit většinu z horní poloviny Václavského náměstí, tolik, kolik vyšlo od centrály ČMKOS, jich už rozhodně nebylo. Část z nich využila cesty do Prahy k nákupům a málo nebylo ani těch, kteří se potřebovali po prodělaném pochodu z Prahy 3 občerstvit. Ti, kteří se předčasně od průvodu odpojili, si pokoutně v bočních ulicích strhávali z triček samolepky ´Zastavte škrtformu´…“ Věci se věnuje naše dnešní glosa. Také upozorňuji na zajímavé fotografie demonstrace na stránkách Jiřího Wagnera.

Poté, co se na summitu EU podařilo dosáhnout kompromisu mezi EU a Polskem, se rozhostila jakási euforie. Je předčasná, přijdou další, stejné a možná horší tahanice. Zatímco některé západní státy by rády „evropskou integraci“ uspěchaly, často s postranními úmysly (když už nemůžeme být supervelmoc my, ať je jí aspoň sjednocená Evropa pod naší taktovkou), některé nové státy ji zase chápou jako přitroublý pojišťovací ústav, vhodný pro to, aby se z něho různými fintami vyrazilo co nejvíc peněz. V každém případě drží Evropa pohromadě daleko méně, než by to mnozí rádi viděli. K tomu, aby Evropa držela pohromadě, by bylo nejspíš potřeba, aby byla vystavena bezprostřednímu a smrtelnému nebezpečí. Až mu bude vystavena, bude už pozdě cokoli podnikat. Podle Václava Klause v Bruselu zvítězil rozum. Ten člověk je nenapravitelný optimista.

Václav Klaus se taky vyjádřil k případu Čunek. Prohlásil, že je líbivé volat po demisi politika při každém obvinění. Na tom něco je, zvlášť v případě, když policie vzbuzuje intenzivní dojem, že je rozparcelována mezi dvě nejsilnější strany. Paroubek se ovšem vzteká, případ Čunek je pro něho dar seslaný z nebe a kravál kolem něho musí být co největší. Podle Pavla Vernera v Právu prý Klaus nepřímo tvrdí: „Všechny současné politiky lze z něčeho obžalovat, všem taje máslo na hlavě.“ Jednak Klaus nemluví o obžalování, ale o obvinění, a jednak, ani když je někdo obžalován, žádné máslo na hlavě mu ještě netaje.

Poté, co Poláci drželi pár týdnů EU pod krkem a povolili až po slušných ústupcích, prohlásil předseda Ligy polských rodin a ministr školství Giertych, že EU je čím dál tím víc pod politickým diktátem Německa a že jeho strana bude protestovat před německým velvyslanectvím ve Varšavě. Bylo by dobré, kdyby se ČR do polských psychických problémů se SRN nepletla, není to naše věc.

CIA prý kdysi připravovala atentát na Castra. Proč by CIA nemohla připravovat atentát na Castra? CIA není Armáda spásy ani Greenpeace.

V souvislosti s aférou „Aničky“ padlo teď jméno „ukrajinského léčitele“ Alberta Ignatěnka. Pan Ignatěnko je armádní generál, učí na akademii problémů bezpečnosti obrany a právního řádu Ruské federace a v řadě dalších institucí, předsedá Mezinárodní organizaci pro boj s terorismem. Je vědec a pravoslavný křesťan. A ovšem taky zázračný léčitel. Získal si důvěru v osobnostech showbyznysu (Helena Vondráčková, Dagmar Patrasová, Felix Slováček ad.). Důkaz o tom, nakolik se česká společnost v posledních desetiletích posunula do světa Chlestakova a Rasputina.

Tony Blair opustil funkci premiéra. V jakémsi nekrologu píše v Mladé frontě Dnes Julek Neumann: „Snad teprve budoucí historik, který bude mít přístup k vládním i osobním archivům, dokáže přesně vysvětlit, co nakonec přimělo Blaira, aby tak jednoznačně a bezvýhradně podporoval amerického prezidenta Bushe ve válce s Irákem.“ Vysvětlení není tak náročné, byla to politická slušnost a prozíravost. Blair udělal dobře, že jednoznačně a bezvýhradně podporoval Bushe, i když ho to stálo politické body. Za dobrou a prozíravou politiku se platí. Je v tomto smyslu bohužel nenahraditelný.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.