Pátek 25. května
K poslanci Tlustému se v kritice vládního balíku přidali další členové poslaneckého klubu strany. Situace je dosti vyhrocená: pokud by couvl Tlustý, politicky se odepíše. Pokud se mu podaří vládní návrh při hlasování v PS zabít, bude mít Topolánek dvě možnosti: buď dodržet slovo a odstoupit, nebo se pokusit svůj závazek nějak zamluvit a úplně se tím znemožnit. Pokud bude mít Tlustý předem jistotu, že porážka reformního balíčku znamená, že vláda končí, bude mít rozhodování ztížené. Pokud bude mít podezření nebo jistotu, že Topolánek mluví jen tak do větru, nebude s nesouhlasem váhat.

Jiří Paroubek rozhodl, že s jeho vědomím nebude nikdo jednat s „přeběhlíky“ o tom, aby hlasovali proti reformě. Jistě, nemá to zapotřebí. Spoléhá teď na rozvrat ve vládních řadách.

Exministr financí, místopředseda ČSSD a příležitostný komentátor Práva Bohuslav Sobotka píše dnes ve svém domovském listě: „Skutečným cílem (vlády, bd) je nejspíše jen snaha využít křehké většiny současného podivného vládního slepence k omezení společenské solidarity a zásadnímu přenosu daňového břemene z nejvyšších příjmových skupin na lidi s průměrnými příjmy. Jako by si ODS v časovém stresu a očekávání brzké nestability vybrala jen jednu hlavní cílovou skupinu, majetné lidi s vysokými příjmy, pro niž se rozhodla obětovat většinu svých předvolebních slibů, které přece původně směřovaly k mnohem širším sociálním vrstvám. A tak seznam těch, koho tzv. reforma poškodí, pomíjí či zcela hází přes palubu, čítá bohužel většinu společnosti.“ K čemu je dobrá taková umanutá snaha prezentovat politického soupeře zároveň jako idiota a darebáka: k čemu by bylo vládě a vládním stranám vycházet vstříc jen velmi úzké skupince obyvatelstva („bohatci“), když bude v budoucnu potřebovat voličské hlasy?

Taktéž v Právu říká v rozhovoru paní, která se rozhodla nesvěřit své děti škole a vyučuje je doma, o své sociální situaci: „Rozhodně si nežijeme nad poměry, ale máme dostatek až mírný nadbytek všeho a jsme za to vděčni.“ Myslím, že něco podobného by si měla připustit většina lidí u nás. Zatím však podle různých anket skoro padesát procent lidí truchlí po minulém režimu – tedy zjevně dokonce i takoví, kteří ho pořádně nezažili.

Celé Brno žije setkáním patnácti středo- a východoevropských prezidentů. Události se věnujeme v dnešní glose.

Evropští socialisté uspořádali runcimanovskou misi do Ruska, která má udobřit Putina poté, co se představitelé EU na setkání v Samaře chovali poměrně důstojně. Za ČSSD se akce účastní europoslanec Rouček. S opozicí se bavit nehodlají. To je trochu úpadek, když jezdili evropští socialisté za totáče do Prahy (např. prezident Mitterand), s disentem se bavívali.

Metropolita Kryštof, hlava pravoslavné církve v ČR, prohlásil v rozhovoru pro LN: „S StB jsem nespolupracoval. Žádné citlivé informace jsem nikomu z StB nepředával. Nevím, proč jsem evidován.“ A o kousek dále se ohrazuje proti podezření, „že prý tvoříme most mezi panem Putinerm a zájmy České republiky. My jsme programově apolitičtí, naši lidé nespolupracují s žádnými cizími agenty.“ Obojí tvrzení je stejně věrohodné.

Sobota 26. května
Brněnská schůzka prezidentů dnes pomalu odeznívá: odjeli prezidenti Moldavska, Maďarska, Itálie a Rumunska. Přesto se zdá, že v jistém slova smyslu to Klausovi vyšlo. Problémy dělal premiér Topolánek, který údajně „nakusoval témata“. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Ministr spravedlnosti chce ve vládě předložit novelu zákona o soudech a soudcích, v níž by byla zakotvena odvolatelnost předsedů a místopředsedů soudů. Pravomoc by získal ministr spravedlnosti, v případě Nejvyššího soudu prezident. Při nesouhlasu odvolávaného by o věci rozhodl kárný senát Nejvyššího soudu. Soudci (mj. předseda soudcovské unie Jirsa) se bouří. Vůbec se jim nedivím. Znamenalo by to podřízení soudní moci v citlivé záležitosti exekutivě. To je zejména v postkomunistické společnosti stejně nebezpečné jako povolení euthanasie. Ministr Pospíšil k tomu řekl: Funkce soudce je natolik exkluzivní, že musí respektovat potřeby státu a nikoli aby stát respektoval potřeby soudce.“ To je neuvěřitelný samoděržavý etatismus. Je tu božský stát, jehož potřeby musí občané, a tedy i soudci respektovat. Ve skutečnosti je to úplně naopak, stát je sluha občanů a musí respektovat jejich potřeby. To za prvé. A za druhé, soudní moc je součástí státní moci. Soudce nemusí respektovat stát, protože sám je stát, stejně a se stejnou vahou jako ministr nebo poslanec.

Jiří Hanák se patrně zbláznil. V Právu dnes píše: „Slova spáchat atentát mají v sobě cosi shazovačného. Reinharda Heydricha, možná třetího nejmocnějšího muže nacistické říše, zbavili života českoslovenští parašutisté, vysazení z Londýna s nedocenitelnou pomocí domácího odboje. Byla to legitimní poprava zločince v mimořádných okolnostech.“ Legitimní poprava je, když je někdo řádným soudem odsouzen k smrti a pak podle zákona předepsaným způsobem (na šibenici, elektrickém křesle, smrtící injekcí atp.) zbaven života. Na Heydricha byl spáchán atentát. Ten atentát je samozřejmě ospravedlnitelný, ale je to atentát a ne poprava. Říkat atentátu poprava je nevěcnost a výraz mindráku. Když si budeme takovýmhle způsobem křivit huby, dospějeme za čas na úroveň Severní Koreje.

Náměstek polského ministra zahraničí prohlásil, že Polsko nabídne Rusku možnost inspekcí v protiraketové základně USA. Jednak je otázka, má-li to zkonzultováno s Američany, a za druhé: kdyby na to Rusové přistoupili, přistoupili by na existenci základny na polském území a poskytli by jí bezděky legitimitu. Rusové ale americké základny na území někdejšího ruského záboru nechtějí, protože by to znamenalo, že jejich „blízké pohraničí“ se jim zase o krok vzdaluje.

Polští váleční veteráni se bouří proti tomu, aby polská televize opět vysílala seriál Čtyři z tanku a pes. Vůbec se jim nedivím, seriál jakoby jen tak mimochodem hnusně przní skutečné polské dějiny a je v tom srovnatelný s Třiceti případy majora Zemana. Problém je, že nevím, jak v Polsku, ale u nás hnusná díla bolševické propagandy od Pyšné princezny (sametová, skoro nepostřehnutelná verze) po zmíněný odporný estébácký seriál nikomu nevadí. Zato když někdo zobrazí odbojáře z druhé světové války jako záletníka, je kolem toho hned moře hysterie. Odbojáři (totiž ti z druhé světové války) jsou posvátné bytosti a jejich desakralizace by se asi měla trestat smrtí. Mluvčí polské federace válečných veteránů prohlásil: „Komunistické seriály, opěvující údajné polsko-sovětské bratrství ve zbrani, patří ke stejnému druhu jako nacistické a stalinské propagandistické filmy“. To je hezky otevřeně řečeno. U nás jsem nikdy nic podobného neslyšel.

K případu filmu Operace Silver A se vrací v LN Jana Machalická. Zamotala do toho trochu zbytečně problematickou figuru Julia Fučíka, ale jinak má úplně pravdu. Navíc pokus o zposvátnění nějakého historického období je vždycky namířen proti svobodě, kritickému myšlení a v posledku proti demokracii.

David Rath vrká v Právu v duetu s Alexandrem Mitrofanovem (je pozoruhodné, že ten rozhovor nesvěřili Alexandru Kramerovi, ten by snad přece jen neodvedl variaci na téma „Věrné milování“. Pan exministr mluví tentokrát ke čtenářům tenkým hláskem. Pozoruhodné je to, co říká k přímé volbě předsedy strany: „Přímá volba předsedy strany má jednu výhodu: nevolí vás funkcionáři, těch je menšina. Volí vás běžní členové, kteří na vás mají nějaký názor, který si udělali v průběhu let. Končí zákulisní intriky, kdy ten podpoří toho a dohodne si to mezi sebou omezený funkcionářský aktiv…“ Nebylo by nejlepší omezené funkcionáře zrušit vůbec? Nestačil by jeden vůdce? Ve skutečnosti funkcionáři znají toho, koho volí, z daleko větší blízkosti a daleko lépe než členové. Volbu členstvem je nutno zmanipulovat, a je možné a dokonce nutné použít daleko jednodušších a primitivnějších technik manipulace než při volbě nějakým stranickým orgánem.

„Špičkoví čeští architekti, desingéři, galeristé a režiséři“ sepsali petici na podporu Kaplického projektu Národní knihovny. „Hrubě se nám nelíbí, když se do projektu národní knihovny vnáší politika. Politici v tom jen vidí šanci, jak se zviditelnit." Signatáři petice jim zdárně sekundují, petice je taky politický nástroj. Možná by si to příznivci a odpůrci stavby měli mezi sebou rozdat jako skini a anarchisté. Rektor VŠUP Liška napsal v Kavárně Mladé fronty Dnes: „Takhle si populisté představují novou „demokracii“: každý je oprávněn do všeho mluvit, ať jde o kvalitu piva v hospodě, kde právě sedí, nebo o kvalitu uměleckých děl vystavených v Národní galerii. Leninská domněnka, že odbornost je buržoazní přežitek a že „zdravý názor obyčejného (pracujícího) člověka“ je nejvyšším měřítkem veškeré společenské kvality, je výchozím bodem komentářů našich nejvyšších politiků v čele s panem prezidentem. Populismus bulváru a nezdravá drzost laiků se v těchto nekvalifikovaných komentářích jeví jako přímé spojení s nedávnou minulostí, kašírované právem na „svobodu slova“.“ To je ovšem nehorázná drzost: samozřejmě, že laik nemá co mluvit do speciálních odborných záležitostí, ale každý má právo říci, že se mu tohle líbí a tohle zase ne. Líbení a nelíbení je demokratická věc, a pokud chce odborník kultivovat veřejnost, může nanejvýš vysvětlit, jak se mu to, co považuje za hezké, líbí, a snažit se tím čtenáře přesvědčit. Nemůže dokázat, že je to hezké a že se to musí líbit i ostatním, to se dokázat nedá. A bolševismus byl založen ne na demokratičnosti, ale na výlučnosti: že jsou věci, do kterých obyčejný plebs nemá co kecat, přičemž (i zde) byla hlavním kritériem „vědeckost“. Podle pana Lišky nemá drzý laik, jak z citátu vyplývá, právo mluvit ani do kvality piva v hospodě: musí počkat, až mu ji nějaký odborník pochválí, a teprve pak mu smí chutnat. Demokracie je však společnost laiků, kteří mají právo do všeho mluvit. Bolševismus stojí na společnosti pomazaných hlav (např. rektorů, abych byl zlomyslný), které mají kompetenci (a žádnou zodpovědnost, to jde ruku v ruce) a které musí „drzí laici“ poslouchat, jinak dostanou po papule (na což jsou vyčleněny zvláštní orgány).

V případě neexistující Aničky byl učiněn další krok kupředu. Anička sice neexistovala, ale počet těch, co se za ni vydávaly, roste. Zatím jsou známy dvě osoby, možná jich ještě přibude. V souvislosti s případem se mluví o jedné náboženské sektě. I k tomuto problému se vrátíme.

Estonský ministr zahraničí Ureas Paet nebyl překvapen jednotnou podporou Estonska ze strany EU na summitu v Samaře. Pan ministr je bytostný optimista, ve skutečnosti to je překvapivé a v dlouhé trvání takové jednoty není lehké uvěřit. Mnichovanské tradice jsou v Evropě příliš silné a příliš přitažlivé.

Pondělí 28. května
Právo dnes exceluje. Napočítalo pět tisíc demonstrantů proti americkému radaru v Praze (organizátoři udávají dva a půl tisíce, policie tisíc). Alexandr Vondra prý „straší“ povinnou vojnou, Bursík „vypeskoval“ Stropnického. Co se nehodí do krámu, musí se ve zpravodajství nenápadně vyšperkovat hodnotícími přívlastky.

Zvláštní pověsti v Právu požívá Jan Šinágl. Dostavil se s americkou vlajkou a, jak se v Právu píše, „snažil se kázat, aby lidé byli pro radar“. Je to fajn, jak se zase pomalu vracíme k referování z doby Charty77. Pořadatelům údajně pětitisícové demonstrace se ho podařilo “uhlídat“. Zdá se, že Jan Šinágl se těší v kryptokomunistickém tisku podobné pověsti, jakou měl Samson mezi Pelištejci, sir Francis Drake u španělské admirality nebo husité mezi křižáky. Škoda, že si nezazpíval, možná by se byla demonstrace rozprchla. Nemohu si pomoci, na jeho aktivitách tohoto druhu je něco obdivuhodného: ten člověk se nebojí. Jinak pro demonstrace, jako je tato, dodávají lidský materiál pochopitelně komunisté (je jich přes sto tisíc a dát dohromady ve vhodném čase a na vhodném místě pět procent členstva není problém). Tajtrlíci nastrčení do čela, aby to nevypadalo tak blbě, se pak zlobí, že je komunisty moc vidět.

Strana zelených přijala usnesení proti překračování stranického mandátu. Týká se zjevně aktivit Matěje Stropnického. Není šťastné, když se strana musí uchylovat k takovémuhle dekretování jednoty, svědčí to o tom, že má se Stropnickým problém. Stropnický vítězně poukazuje na to, že se usnesení týká i Karla Schwarzenberga, kterého zelení nominovali za ministra zahraničí. Jenže pan Schwarzenberg není členem strany a stranická usnesení se na něj nevztahují.

Na závěr svého setkání v Brně, o němž referujeme v komentáři, se prezidenti, patrně aby podpořili naše závěry, usnesli na tom, že Unie se musí za každou cenu rozšiřovat. Příští setkání bude za rok v Makedonii. Doufám, že tentokrát už bude pozván i Ázerbajdžán, Turkmenistán a Kazachstán. Jako čestného hosta doporučuji Sachu Barona Cohena alias Borata Sagdijeva: je to důstojné ztělesnění celého toho regionu, který tak pracně smontoval dohromady Václav Klaus.

Po delší době se v Právu probudil k životu Jan Kovařík: lehce denuncuje Topolánka (odmítl sice Posseltovo pozvání na Sudetoněmecké dny, ale neučinil tak dostatečně hulvátsky) a ministra Schwarzenberga (v rozhovoru, který jsme citovali, se opovážil použít pojmu „vyhnání“). Je dobré, že je pan Kovařík zase zpátky, už se nám po něm stýskalo.

Zdá se, že divoké a nepřehledné události kolem týraného Ondřeje a neexistující Aničky se odvíjejí od jakéhosi turistického oddílu jménem „Mravenci“, který degeneroval v fanatickou náboženskou sektu. Každým dnem přibývají další a další aktéři a v tom shonu se neprávem zapomíná na Jakuba Patočku, kterému věnujeme dnešní glosu.

Zdá se, že příklad ČSSD, jež si za úplatu nechává pořizovat průzkumy veřejného mínění, potvrzující její úspěšnost, je nakažlivý. Národní knihovna (která vzala Kaplického projekt nadšeně za svůj) se obrátila na agenturu Median, a ta zjistila, že budova na Letné má víc příznivců než odpůrců. Nemělo by se to, podobně jako radar v Brdech, řešit celostátním referendem? Mně se budova zvlášť nelíbí, ne však natolik, abych se nechával spolu s Klausem přivazovat ke staveništi, a hlavně: myslím si, že je to věc toho, kdo to platí: když na to Národní knihovna má prachy, ať je po jejím.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.