Pátek 23. března
Policejní prezident Husák odstoupil. Jeho pozice se stala neudržitelnou. Nejsem žádný specialista na problémy Policie ČR, ale určitě se dá říci, že dlouhé bezvládí a necivilizované vztahy mezi dvěma hlavními politickými tábory v ČR mají daleko vážnější důsledky, než jak to na první pohled vypadá. Dopadly i na policii. Političtí oponenti se o policii přetahují, policie není schopná se těm tlakům bránit (od toho policie není) a zároveň ji to paralyzuje. Český stát a česká politika si tak v jakési latentní občanské válce sama pod sebou podřezává jednu větev za druhou.

Podle agentury STEM je proti volbě Paroubka za předsedu strany sedm procent voličů ČSSD. Volit ho nebudou voliči, ale delegáti sjezdu, nicméně to číslo stejně svědčí o velké podpoře. Ostatně, situace je taková, že nejenže nemají nikoho lepšího. Nemají vůbec nikoho. Na sjezdu se podle posledních zpráv do Paroubka nepřímo, ale citelně obul místopředseda Škromach. Podrobil kritice „Agendu 2010“, která měla sloužit jako východisko ke koalici ČSSD – ODS (tu Zeman kritizoval a kritizuje) a vyjádřil lehkou nelibost nad rozsahem kritiky, kterou ve svém sjezdovém projevu Zemana zahrnul Paroubek. Škromach je člověk, který dělá vždycky jen to, o čem ví, že si to může dovolit. Paroubkovu pozici ovšem neohrozí.

Vláda ČR se nakonec smířila s berlínskou deklarací EU. Dalo se to čekat, byli jsme už poslední remcalové. Ke zprávě se vrátíme zítra, jen na okraj je třeba říci, že dnešní EU je zvláštní organizace: nemůže si troufnout dát svá prohlášení členům včas k dispozici, protože hrozí akutní nebezpečí, že by je zničili.

Prezidentka Svazu vyhnanců Erika Steinbachová podpořila plán na zřízení amerických základen v Polsku a v ČR (Steinbachová je poslankyní Spolkového sněmu za CDU). Vsadím se, že to vyvolá v obou zemích vlnu nechuti vůči ní i Svazu vyhnanců. Kdyby základny odmítla, výsledek by byl tentýž. Přitom ti, kteří zřízení základen podporují, a tedy i paní Steinbachová, mají pravdu. Základny mají chránit USA a taky Evropu před neočekávaným raketovým útokem ze strany muslimských fanatiků. Pokud by k něčemu takovému došlo a Evropa by byla významně oslabena, pokusí se Rusko zmocnit se znovu toho, o co přišlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Odtud zuřivý ruský odpor. Proti technicky dokonalým ruským raketám je americký systém neúčinný (což nevadí, protože Rusové určitě Západ nenapadnou, není to jejich zvykem; jejich kořistí bývají chcíplé a připochcíplé kusy. ČR se do tohoto stavu postupně a cílevědomě propracovává).

Podle MfD se Paroubek snaží odstavit stínového ministra vnitra Bublana, upřednostňuje prý devětadvacetiletého poslance Tejce. Stane se pan Tejc Paroubkovým Grossem? Exministr Bublan neodpovídá image bojovného sociálního demokrata typu dr. Ratha. Zdá se, že je na tu stranu příliš slušný.

V Lidových novinách si Karel Křivan pochvaluje, jak prezident Klaus tím, že vstoupil do debaty amerického Kongresu o globálním oteplování, projevil „schopnost upozornit na sebe, tudíž na Českou republiku,a zviditelnit ji tak v očích americké veřejnosti“. Není prý tak důležité, co říkáte, ale že vůbec jste mediální scénou vnímán. Řekl bych za prvé, že velmi záleží na tom, co říkáte. Pan prezident by americkou mediální scénu bezpochyby velmi zaujal (je to jen příklad, proboha, vůbec ho nepodezírám, že by byl měl něco podobného v úmyslu!), kdyby se dostavil do Kongresu a vystrčil na kongresmany holou zadnici. Za druhé, vůbec není zapotřebí ani na sebe, ani na Českou republiku mermomocí upozorňovat. Je zapotřebí dělat rozumnou politiku. Rozumná politika na sebe vždycky nakonec dokáže upozornit sama. A za třetí, při vší úctě, pan prezident není totožný s Českou republikou. Česká republika je pořád ještě demokratický stát a žádná absolutní monarchie.

Jiří Paroubek se v rozhovoru pro LN znovu vyjádřil k požadavkům JUDr. Altnera: „Podle mého názoru byla celá ta věc od počátku spiknutím pana Altnera a pana Svobody (Ivo Svoboda – Zemanův ministr financí a ekonom ČSSD, odsouzen za vytunelování Liberty) za mlčenlivého přihlížení, nebo dokonce účasti Miloše Zemana.“ Tak vida, spiknutí: měl by následovat proces. Rozehráno je to šikovně, jeden protagonista je už v base a nemělo by být těžké ho zpracovat, aby řekl i to, co neví. Naštěstí je pan Paroubek zatím v opozici, a tak si jen nadměrně citliví lidé mohou představovat, jaké to bude, až se chopí vládních otěží. Navíc nemůžu si pomoci, ale takovéhle nastrkování exministra Svobody mi připadá poněkud ohavné. Pan Paroubek má i další plány: „určitě chceme také vydávat týdeník, který bude nezávislý na ČSSD“. Ovšem, proč by vydávali týdeník, který bude na ČSSD závislý! Paroubkova ČSSD je tím nejkompetentnějším zahradnickým kozlem, který je u nás povolán pečovat o svobodu slova a názorovou pluralitu. Pan Paroubek se učí u Putina: ten si dokonce založil vlastní opoziční stranu.

Neblahým signálem politického úpadku je i to, že z politického záhrobí opět a poměrně energicky zazněl dutý hlas velekněze Pravdy a Lásky. Exprezident Havel už má zase roupy a cítí v současném politickém maglajzu jakýsi prostor pro své aktivity. Udělil českým politikům ochotně a bez nároků na protislužbu několik užitečných rad. Za prvé, Svatovítskou katedrálu by měly společně spravovat církve a stát. Má být založena společnost (doplňujeme, že by mohla být akciová), v jejíž správní radě by zasedli arcibiskup, kapitulní vikář, dva biskupové, předseda Ekumenické rady církví, prezident, šéfové obou parlamentních komor, premiér a pražský primátor. Exprezident, jak vidno, zapomněl z vrozené skromnosti na sebe, uspokojivé je, že zatím zůstal stranou také dalajláma. Nevím, co tam má co dělat předseda Ekumenické rady církví, měl by to odmítnout, vždyť jde o katolický kostel a reformovaní se o něj zasloužili jenom tím, že ho v roce 1620 důkladně vybílili. Dále prohlásil, že by vláda měla věnovat víc pozornosti šetření energií a kritizoval v té souvislosti expresis verbis ministra Římana. Ve skutečnosti míří podstatně výš – pozval totiž do Prahy na mezinárodní konferenci Forum 2000 bývalého amerického viceprezidenta Gora, aby prezentoval svůj film o hrozbě klimatických změn. Klaus bude mít nepochybně radost. A konečně Havel nezištně poradil - komu? vládě? Čunkovi? – aby Čunek dočasně odstoupil ze „svého postu“ (ze kterého? nebo snad ze všech?) a vrátil se, až se mu podaří se očistit. Řekl bych, že Topolánkova vláda kaskadérů stojí před dalším problémem. Tohle je nepochybně jen Havlova úvodní fanfára.

Sobota 24. března
Sjezd ČSSD přinesl nemalou senzaci: Paroubkovo Pyrrhovo vítězství v předsednické volbě. Získal pouhých 60% hlasů (sám počítal s 80, taky průzkum STEM věštil daleko přesvědčivější výsledek, něco podobného nečekali ani odborníci na ČSSD z Práva, a nepočítal jsem s tím, jak je možné z Událostí zjistit, ani já). „Vítězství“ je pro Paroubka o to bolestnější, že Bohuslav Sobotka byl pak ve funkci statutárního předsedy podpořen daleko přesvědčivější většinou. Bude zajímavé sledovat, jak dopadnou volby místopředsedů, počítám, že Paroubkův tým na tom usilovně pracoval celou noc: hrozí, že se na místopředsednická místa dostanou Hulinský a Starec (jediný, kdo Paroubka dosti drsně kritizoval, na tomto místě je třeba zdůraznit, že zatímco projevy na kongresu ODS včetně kontroverzního vystoupení místopředsedkyně Němcové byly zprostředkovány průběžně a přehledně v akustické i písemné podobě, působí stránky ČSSD spíš jako profesionální zatloukárna předlistopadového typu). Paroubek podle svého zvyku velkohubě naznačil, že pokud se někdo z desperátů na místopředsednickou funkci prokouše, bude „zvažovat svůj další postup“ (přeloženo do češtiny: opovažte se je zvolit a máte po předsedovi!). Svádí vše na zrádcovské pikle Miloše Zemana a na kauzu Alter. Existuje optimističtější vysvětlení: že delegáti dali najevo únavu z jeho arogantních a hulvátských manýr, podobně jako je kdysi unavil Zeman. V tom případě se Paroubek zlobí na zrcadlo, které mu ukazuje jeho křivá ústa. K tématu se samozřejmě vrátíme komentářem, vše bude jasnější, jakmile budou známy výsledky voleb místopředsedů. Zjevné je jen, že pan Paroubek Zemanův vliv ve straně velmi přeceňuje. Protiparoubvkovská opozice je ovšem teprve ve stavu zrodu: poslanec Křeček např. pěkně prohlásil: „Víme, že by se mělo něco udělat, ale nevíme co.“

Konečně je znám text prohlášení EU k 50. výročí podpisu Římských smluv. V úvodu obsahuje oslovení „My, občané a občanky Evropské unie“, byl však připraven kabinetním způsobem, připomínkové řízení (čeští kverulanti) se dělo formou zákulisních intrik a podepíšou je pouze tři čelní představitelé Unie, kteří jsou občanům a občankám Unie, pokud vůbec něco takového existuje, na hony vzdáleni a jejich kompetence vůči nim jsou namnoze potěmkinské. V prohlášení se ovšem mj. poněkud velkohubě slibuje, že „EU bude i nadále prosazovat demokracii, stabilitu a blahobyt za svými hranicemi“. Měla by se hlavně starat o demokracii a stabilitu uvnitř svých hranic, postkomunistické státy, zejména ČR, tu mají velké manko. Je nepochybné, že bez větší integrace Unie to nepůjde, že by za určitých okolností vůbec nemusela být na škodu, že princip „liberum veto“ se ještě nikdy nikde neosvědčil a vždycky vedl jen k chaosu a rozvratu. Jenže k integraci chybí politická vůle: vsadil bych se, že polovině občanů ČR je to fuk, polovina je proti, protože se bojí o ztrátu suverenity. Pak není co integrovat.

Ficův Směr by teď volilo skoro 50% slovenských voličů. Pokud jeho popularita ještě poroste, stanou se volby na Slovensku zbytečnými a Slovensko výrazně ušetří.

V rozhovoru pro Právo obhajoval Paroubek obří publikaci Minuty s Jiřím Paroubkem jednak tím, že se od ní lehce distancoval (je to dílo dobré vůle jeho poněkud neobratných ctitelů), jednak tím, že obvinil svého politického soupeře Topolánka. On, nikoli Paroubek tou publikací kazí politickou kulturu v zemi a české novináře by mělo spíš zajímat, „že pan Topolánek prosadil svou oficiální milenku do jedné z nejvyšších ústavních funkcí“. Ježíši Kriste, jak souvisí vztah pana Topolánka k paní Talmanové s oslavnou publikací na Paroubka? To je argument typu „a vy zase lynčujete černochy“, navíc v situaci, kdy ho neatakoval Topolánek a dokonce ani nikdo z ODS, ale Alexandr Kramer z Práva.

Podle Mladé fronty Dnes byl teď už bývalý policejní ředitel Husák ve střetu zájmů, protože hrával tenis s advokátem Sokolem, mezi jehož klienty patří mj. Radovan Krejčíř. Střet zájmů by to byl v tom případě, kdyby pan Husák dělal dr. Sokolovi placeného sparingpartnera.

Jan Zahradil si v rozhovoru pro Lidové noviny stěžuje: „Někteří lidé v Německu z mně neznámých důvodů o mně říkají, že jsem němcožrout.“ Podivíni, jakpak na to asi přišli?

Pondělí 26. března
Paroubkova modernizace ČSSD je dosti zvláštní. Podle toho, co navrhoval a jen částečně prosadil jako změnu stanov, jde o populistická opatření dílem nesmyslná (kvóty pro ženy), dílem umožňující mocenskou manipulaci z centra (přímé volby funkcionářů, tzv. stálá konference, která by mohla mezi sjezdy měnit i stanovy strany). Paroubkova perestrojka má výrazně zemanovský charakter a není náhoda, že předseda ČSSD získal na svou stranu většinu Zemanových přívrženců. Tak jako Zeman kdysi vyluxoval voliče Sládkovi, vyluxoval teď Paroubek stoupence Zemanovi. Zeman tomu svým odchodem ze strany napomohl, přenechal své ovečky někomu, kdo se mu v mnoha ohledech velmi podobá.

Proti americké radarové stanici v ČR se teď dosti vehementně vyslovili i rakouský prezident a kancléř. Zdá se, že téma má do budoucna šanci přehlušit konflikt kolem Temelína. Zasahuje existenční zájmy ČR na daleko citlivějším místě a neskýtá žádný prostor pro kompromis. V této věci by ČR neměla ustupovat ani o milimetr. Je smutné, že necitlivá česká politika (a zdaleka nejen česká) vůči Německu a taky Rakousku nás dostala ve střední Evropě do izolace, která se trochu podobá té z období mezi dvěma světovými válkami. Protože se v Evropě nepodařilo uspokojivým způsobem uzavřít druhou světovou válku a protože se - mimo jiné - ČR odmítla přihlásit ke křivdám, které bezprostředně po válce spáchala, bude teď izolovaná a navíc vnitřně nejednotná vydána vydírání největšího z vítězů druhé světové války – Ruska. Američané jsou daleko a Poláci jsou na účinnou pomoc slabí.

Deset evropských osobností, mj. i Václav Havel, napadlo summit EU, neboť EU neudělala nic s kritickou humanitární situací v súdánském Dárfúru. Patetický dopis začíná slovy: „Jak se Evropané odvažují tento víkend oslavovat, když na kontinentu, který leží jen několik mil na jih od nás, jsou v Súdánu zabíjeni ti nejbezbrannější a nejslabší?“ Havlovi a dalším spasitelům světa se sluší připomenout, že EU není dobročinná instituce na civilizaci Súdánu, že možnosti pomoci jsou v takových případech omezené, že slibovat pomoc tam, kde opravdu účinně pomoci nemůžeme (něco podobného se stalo Svobodné Evropě, tedy americké instituci, v roce 1956 v době maďarské revoluce), je lehkovážné a nezodpovědné a že povinností člověka ani instituce není strkat za každou cenu do všeho nos. Drzá formulace dopisu svádí k tomu, aby byla napodobena: jak se nám opovažují Havel, Günter Grass a další exhibicionisté ve věcech Pravdy a Lásky ordinovat, kdy smíme oslavovat a kdy ne?

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.