Úterý 20. března
Podle tisku odleva doprava fungovalo vedení policie ČR jako informační centrála, která zprostředkovala pokyny a varování těm, které nižší policejní složky tak říkajíc rozpracovávaly. Tedy jako ještěr požírající vlastní ocas. Opět tu figuruje jméno lázeňského šviháka Doležela (co ten člověk všechno nestihl!). Vypadá to, že se policie ČR bude teď pár měsíců zabývat hlavně sama sebou.

Jiří Paroubek, tedy přesněji příznivci Jiřího Paroubka vydali obsáhlou publikaci na téma „Jiří Paroubek ve fotografii“. Původně měla stát baťovských 990,- Kč, protože však členové a příznivci strany jsou jak známo samé sociální případy a správně by měli mít hluboko do kapsy, našel se hodný sponzor, který cenu takříkajíc srazil na 450 Kč. Tváří v tvář nepřejícným remcalům, kteří Paroubka v té souvislosti obvinili z neskromnosti (on se, jak se zdá, podle stavu veřejného mínění k dílu střídavě hlásí a střídavě ho svádí na své příliš horlivé přívržence), předseda ČSSD prohlásil, že neví, proč by měl být „zbytečně skromný“. On přece ČSSD vyvedl z krize a obstál v čele vlády. Teď vyšla oslavná publikace, příští rok možná Paroubkovi vztyčí jeho přívrženci pozlacený pomník. Vzhledem k poměrně objemnému korpusu pana předsedy to bude dost nákladná věc (Špidla a Gross byli drobnější).

V souvislosti se zřízením „Ústavu paměti národa“ píše v právu historik Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR: „Máme obavy z masivního vstupu politiky do světa historického výzkumu“. Pan Smetana zaspal, to se stalo už při pohřbívání sudetoněmeckého kostlivce a politici se nemuseli moc vnucovat, čeští historici, jak je jejich zvykem, projevili dost velkou horlivost.

„Žalobce seznámený s činností týmu Majetek“ hájí v Právu zapojení zahraniční české rozvědky do případu šlechtických restitucí. Pátráním v zahraničí a žádostmi o právní pomoc se získaly závažné dokumenty. Našly se výpisy z matrik, podle nichž byli Kinský a jeho rodiče německé národnosti. A dále důkazy o nacistické minulosti Kinského rodičů a jeho příbuzných. Škoda, že se nenašly taky důkazy o nacistické minulosti samotného Kinského (bylo mu v roce 1945 devět let). Krásný případ kádrování pro pana Fraňka. Ovšem, zákon to vyžaduje. O to je to hnusnější. Ve slušné společnosti nezáleží na tom, jaké je člověk národnosti a neodpovídá za to, co dělali jeho rodiče.

Zeman doporučil Paroubkovi do vedení ČSSD Vlčka a Hulinského a jistě dobře ví, proč to dělá. Pozná se to podle toho, že Paroubek je k něčemu podobnému víc než neochoten. Prý by taky rád nahradil Škromacha Zaorálkem, ale neudělá to prý z taktických ohledů k levicovému křídlu strany. Proboha! Podle čeho se pozná, že Škromach je levicový, kdežto Zaorálek ne?

Tony Blair vyzval Západ, aby se přestal omlouvat za svržení Saddáma Husajna: „Nedokážeme zvítězit, dokud se západní svět nepřestane omlouvat za prosazování svých klíčových hodnot, dokud se nepřestane omlouvat za to, co dělají naše jednotky v Iráku a Afghánistánu.“ Tony Blair má úplně pravdu. Problém je jen v tom, že on letos končí, kdežto Západ se omlouvat nepřestane. Západ má totiž nutkavý dojem, že se musí omlouvat za svou samotnou existenci. Pěkný důkaz bezděčně podává Gwynne Dyer, „novinář působící v Londýně“ v dnešních Lidových novinách. V podstatě se ztotožňuje s íránskou kritikou na americký velkofilm o bitvě u Thermopyl. K tomu je třeba říci: film sem, film tam, Řekové se tehdy ubránili mnohonásobné perské přesile. Peršané přišli do Řecka jako podmanitelé a uchvatitelé. Řecká civilizace byla tehdy vyšší a pokročilejší než ta perská (relativně, ovšem). Řekové prokázali velkou statečnost a po zásluze zvítězili. Máme se snad za to dnes omlouvat Ahmadínežádovi? Kromě toho bych byl rád přesvědčen o tezi, že „starověcí Peršané a dnešní Íránci jsou tentýž národ“, poněkud důkladněji, než to činí pan Dyer (jen to konstatuje). Největším problémem dnešního Západu nejsou jeho nesčetné dějinné hříchy, sahající údajně, jak vidno, až k bitvě u Thermopyl. Problémem Západu jsou pitomci typu pana Dyera. Je jich bohužel nepřeberné množství.

Středa 21. března
Vicepremiér Bursík veřejně vyhlásil (ve Frekvenci 1), že pokud se do pátku v Čunkově případě nestane „něco podstatného“, bude iniciovat schůzku předsedů tří koaličních stran. Která by měla zvážit případné Čunkovo „dočasné odstoupení“. Co podstatného by se mělo stát? Že by policie své obvinění stáhla? Pan Bursík hraje v této koalici stejnou roli jako pan Kalousek za premiéra Grosse. Rozdíl je jen v tom, že skandálem není zasažena nejsilnější koaliční strana. Tedy není jím zasažena přímo.

Podle velitele ruských „kosmických vojsk“ (to je na první pohled něco z oboru sci-fi) rozmístí Rusové na pozemky svých velvyslanectví radiolokační stanice, které budou monitorovat případné odpálení balistických raket v jejich dosahu. Rusové prý mají k dispozici zařízení, které zabere půl místnosti. To je pozoruhodné, tak daleko za Brežněva nezašli. Ruské ministerstvo obrany se od generálových plánů distancovalo. Je to tedy zatím jakési „podmíněné bububu“.

Ministerstvo vnitra vážně uvažuje o spojení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, protikorupční a protidrogové policie v jeden útvar. Bylo by to praktické: zatímco dnes v rámci policie existuje jakási politická pluralita (v jednotlivých útvarech se prosazují různé vlivy) a politici koalice i opozice musí o svůj vliv tvrdě bojovat, napříště by stačilo zmocnit se jednoho centralizovaného. Asi proto se na této věci shodne koalice s opozicí.

Jaroslav Novák, takto redaktor Pivního magazínu, podal trestní oznámení na Miloše Zemana ve věci smlouvy ČSSD s JUDr. Altnerem. Zeman slíbil, že vystoupí z ČSSD, pokud se prokáže, že za udáním stojí vedení strany. A tento svůj slib vzápětí splnil. K věci se vzápětí vrátíme zvláštním komentářem.

V Právu dnes brojí proti Ústavu paměti národa (možná, že se bude jmenovat jinak, aby to komunisty tolik nedráždilo) historik Jiří Vančura. Formuluje „postoj reprezentovaný historiky“, má tedy zjevně nějaké pověření hovořit za historiky jako za celek. Není jen jasné, zda pouze za naše nebo za všechny na světě. Historici se podle pana Vančury usnesli, že „nehodlají minulost soudit, ale objasnit tak, aby se příští generace mohly z minulých událostí poučit a volit vlastní životní postoje“. Aby bylo jasné, o co jde: tvrdit, že vyhnání sudetských Němců byla sviňárna, je ahistorické a nevědecké. Správné je konstatovat, že tu byly určité příčiny, a z nich pak logicky podle zákonitostí, jimiž se řídí běh dějin, vyplynuly určité důsledky. Lidé, kteří se v tom tehdy angažovali, naplňovali svou svobodu, která, jak známo, je poznaná nutnost. Nebo – příklad, který uvádí sám pan Vančura: „Bez analýzy, jak se na občanské orientaci národa podepsal mnichovský diktát, šestiletá okupace a válka vyúsťující do touhy po „novém životě“ aj., nelze poznat příčiny rozkladu.“ Rozklad měl příčiny, a národu proto nezbylo nic jiného, než se v rámci nutných důsledků těchto příčin rozkládat. Pan Vančura je rovněž proti „objevování a zveřejňování špíny“ (špínu, jak známo, nejlépe zamést pod koberec), protože to bude pro další generace nezajímavé jako Švihova aféra. Mně se zrovna Švihova aféra nezdá právě v téhle souvislosti až tak nezajímavou. Úkolem historické vědy je učinit z nás, neuvědomělého plebsu, „vědoucí a sebevědomé občany a Evropany“. To se povede jen tehdy, „nebude-li historie chápána jako politický nástroj podřízený krátkodobým stranickým zájmům“. Opakuji, že historie se u nás i po roce 1989 chápe jako politický nástroj, podřízený krátkodobým politickým zájmům, což se projevilo především v zakecávání poválečných zločinů proti lidskosti a v průběhu přípravy česko-německé deklarace. Na potřebu vytvoření Ústavu jsem původně neměl silný názor, je to jistě nestandardní řešení, v zemi, kde archivy fungují, jak mají, a historici bádají, jak mají, by ho nemělo být zapotřebí, ale lidé jako pan Vančura mne v Právu už pár dní usilovně přesvědčují, že se asi mýlím.

Jaroslav Foldyna se rozhoduje, zda bude na nadcházejícím sjezdu ČSSD kandidovat proti Paroubkovi. Pan Foldyna by byl pro Paroubka ideální sparingpartner. Ve věcech podstatných (spolupráce s komunisty) se v podstatě shodnou, neshodnou se jen v tom, kdo má být předsedou ČSSD. Zároveň šance pana Foldyny jsou nulové.

Americký kongres si pozval ke slyšení ohledně globálního oteplování někdejšího Clintonova viceprezidenta Al Gora. Zároveň si republikánští zastupitelé vyžádali vyjádření Václava Klause. Ke Klausovu vyjádření se ještě vrátíme, teď jen malá poznámka: nechápu, proč kongresmani netouží slyšet odborníky a zvou si ideology, kteří odborná stanoviska sežvýkají a překroutí, jen každý jiným způsobem.

V Mladé frontě Dnes uveřejnil zajímavý článek na téma archivy StB Karel Steigerwald. Pokud nám zbude čas, ještě se k němu vrátíme.

Medvědice v berlínské ZOO se odmítla starat o dvě mláďata. Jedno uhynulo, druhé se ošetřovatelům podařilo udržet při životě – přes zuřivé protesty ochránců zvířecích práv a novin jako Dre Spiegel a Süddeutsche Zeitung. Ochránci zvířecích plán tvrdí, že až mládě dospěje, nebude moci vést plnohodnotný medvědí život. Jaký plnohodnotný živo může vést zvíře v zoologické zahradě? Pokud chtějí být důslední, ať nechají usmrtit všechna zvířata ve všech německých ZOO. Medvídek se, jak se zdá z televizních záběrů, i ve svém neplnohodnotném životě cítí poměrně příjemně. Těším se na dobu, až budou moci podobně rozhodovat o našich životech ochránci lidských práv, Der Spiegel a Süddeutsche Zeitung. Koho nechat žít a komu dát hned po narození injekci, protože je tu reálné nebezpečí, že z něho vyroste kverulant.

Čtvrtek 22. března
Vzhledem k nejnovějšímu vývoji vztahů mezi Zemanem a ČSSD se jeví v trochu jiném historickém světle i příkrý soud, který expředseda vyřkl o Jiřím Dienstbierovi v souvislosti s jeho údajnou prezidentskou kandidaturou: neúspěšný politik, který dovedl svou stranu ke krachu. Pokusme se posoudit podobně přísně i politickou kariéru Miloše Zemana: když to vyjádříme ve sportovní hantýrce, předvedl svou politickou kariérou, která se nyní specifickým způsobem uzavřela, užaslé české veřejnosti něco jako překrásného trojitého odpíchnutého rittbergera, bohužel se závěrečným přistáním na zadnici. Pikantní je, že přípravu, rozjezd a provedení provázel bušením v prsa připomínajícím Kong-Konga a siláckými řečmi ve stylu Cassia Claye alias Muhammada Alího. Od Jiřího Dienstbiera, miláčka polistopadového publika, se liší tím, že jeho let byl delší, rychlejší a vyšší. O to je dopad na pozadí tvrdší. Poučení zní: kdo se příliš naparuje, končívá smutně a směšně.

Podle nejnovějšího průzkumu preferencí, pořízeného CVVM, se preference ODS nemění, zato o 3% vzrostly preference ČSSD. Nynější vládní koalice by stále ještě získala slušnou většinu. Růst preferencí ČSSD je ale logický a bylo by divné, kdyby koncem tohoto roku už nebylo všechno úplně jinak.

Ruský ministr zahraničí Lavrov prohlásil ve Státní dumě na adresu USA, které se nyní pokoušejí získat od evropských spojenců souhlas s výstavbou protiraketové základny v Česku a v Polsku: „To je starý známý přístup. Tak se chovali v minulosti za studené války, když děsili všechny sovětskou hrozbou a přesvědčovali, aby se semkli do disciplinovaného bloku.“ Rusové se s potupnou porážkou ve studené válce nevyrovnali a myslí čím dál tím víc na revanš. Pomalu se vrací k zahraničněpolitické doktríně poststalinského SSSR a berou ji za svou. K tématu se ještě vrátíme.

Jakási německá soudkyně dosáhla zatím rekordu v multikulturalitě, když odmítla rozvést Maročanku, jíž manžel (taky Arab) opakovaně vyhrožoval smrtí. Zdůvodnila to tím, že s tím dotyčná přece musela počítat, když si vybrala za muže rovněž Maročana. Soudkyni poté z případu sice odvolali, ale průkopnický čin je tady. Dá se rozšířit i na další skutky, např. na pojídání lidského masa. Kdo pojme za chotě lidojeda, musí počítat s lecčíms.

Karel Steigerwald píše v Mladé frontě Dnes: „My potřebujeme: racionální politickou diskusi o reformách. O reformách skoro všeho. Zdravotnictví, penzí, daní, školství, soudnictví, zákonů. Debatu opozice s vládou. Debatu parlamentní. Debatu expertů. A z toho plynoucí podobu reforem.Místo toho máme: Zemana s Paroubkem. Čunka se sekretářkou. Policejního prezidenta s tajemnou ženou. Agenta Filipa s Leninem. Kavanovy plky s úplatky. Gripeny čertví s kým. Bursík s počasím. Topolánek se slečnou. ČT s milicemi. Komorouse s rozvědčíky. Co je pro život lidí důležitější? Bezesporu to první.“ To je moc hezké: pan Steigerwald horuje pro to, čemu se za minulého režimu říkalo „klid k tvořivé práci“. K svobodné výměně informací patří obojí. Vždycky, když si někdo vezme do hlavy eliminovat to druhé, skončí to deformací svobody. Nebo, lépe řečeno, pokud se někdo se ohání tím, že „to druhé nepotřebujeme“, mívá nekalé úmysly. Zpravidla chce něco zatlouct.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.