Čeští intelektuálové z havlovského křídla disentu (existovaly ovšem i disidentské skupiny jinak orientované, především Mandlerova Demokratická iniciativa, k níž jsem měl čest patřit) vstupovali do svobody, která se v listopadu 1989 nečekaně otevřela, poznamenáni hlubokou frustrací. Byli přesvědčeni, že v roce 1977 a v následujících letech je česká veřejnost, která předtím údajně uzavřela jakousi nepsanou smlouvu s Husákem o toleranci režimu (výklad velmi přitažený za vlasy) nechala ze zbabělosti na holičkách, a že oni, protože jako jediní vytrvali v obhajobě lidských práv v duchu OSN, mají teď nepochybný morální nárok selhavší společnosti vládnout. Formální demokratické zvyklosti (např. volby) jsou tomuto nároku podřízeny. To vedlo k politice cynické mocenské manipulace a nemístné spolupráce s různými představiteli předlistopadového režimu. Nikoho z nich nenapadlo se ptát, zda politický program, který před českou veřejnost na konci sedmdesátých let předestřeli – odchod "zelinářů" do života v pravdě v disidentské "paralelní polis" – neměl jako takový náhodou naprosto zásadní nedostatky. Své přesvědčení o bytostném dluhu, který k nim česká veřejnost má, dávali přitom po listopadovém převratu lidem navíc ještě nemotorně a neomaleně najevo. S něčím podobným se samozřejmě svobodné volby vyhrát nedají, a tak se stali snadnou kořistí Václava Klause. Nedostatek sebereflexe tyto lidi provázel a provází až dodnes. Proto mimo jiné nikdy nebyli schopni dát dohromady nějaký aspoň trochu konzistentní politický útvar. Na nesmělé pokusy politiků, jako byli postupně Vladimír Špidla, Mirek Topolánek a Petr Nečas, přemostit propast mezi "havlisty" a zbytkem české společnosti nedokázali pořádně zareagovat, a tak i jejich vinou (jistěže nejen jejich vinou) zeje v české společnosti od počátku otevřená rána uprostřed demokratického tábora a činí jej zranitelným. Dnešní bezděčná i vědomá spolupráce řady těchto lidí s babišovci tak – jistě nechtě – přispívá k probíhajícímu úpadku svobodné žurnalistiky. A to činí českou společnost a Českou republiku v nadcházejících zkouškách ještě bezbrannější, než byla doposud.

Nejde mi o to číst českým politikům a českým novinářům levity. Jde mi o to, že každá politika a každá veřejná činnost by měla být postavena na kritické revizi toho, co jsme v minulosti učinili. U českých intelektuálů (žurnalisté i politici jsou taky intelektuálové, i když na první pohled to někdy tak nevypadá) je něco podobného dosud velmi vzácné. To, co v reakci na události posledních dvou let dokázali společně vyprodukovat, je hloupá a nestydatá ideologie nechumelismu: nepodléhejme panice, nic strašného se neděje, demokracie pokračuje, nanejvýš se uplatňují "trendy" rozšířené všude ve světě, takže máme alibi. Trendy sem, trendy tam: je třeba vycházet z toho, co se děje u nás, protože to je naše věc, na tom můžeme něco změnit. Za prvé, máme velký malér, měli bychom ním něco dělat a je pořád ještě v našich silách s ním něco dělat. A za druhé, abychom toho byli schopni, musíme si napřed uvědomit naše chyby a naše selhání. Pokusme se prosím společně o obojí.

10. března 2014