Poslanecká sněmovna schválila minulý týden hlasy vládní koalice a poslanců Melčáka a Pohanky senátní návrh Zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů. Chybí už jen souhlas Senátu, což se předpokládá, a podpis prezidenta. Komunisté byli proti, sociální demokraté se hlasování nezúčastnili a dali najevo, že jakmile získá ČSSD sama nebo se svými spojenci v PS většinu, ústav okamžitě zruší.

V našem vztahu k nedávné minulosti je cosi nepatřičného. A netýká se to jenom nás, ale i našich postkomunistických sousedů. Svědčí o tom i původní dutě patetický název instituce: „Ústav paměti národa“. Nabuzuje představu, že jsme v stavu zapomenout něco, na čem se „paměť národa“ osvědčuje. Tedy: že období bolševismu bylo něčím ve své hrůze v našich dějinách zcela výjimečným a že jsme dodnes nebyli schopni ho věcně a z odstupu uchopit.

To první není pravda: pravda je, že jsme se na čtyřicet let stalo součástí ruského koloniálního impéria, bohužel právě v době, kdy zažívalo jednu z nejdivočejších epizod své pohnuté historie. A máme na tom svůj podíl viny. Zvláštní českou vlastností je hekat a skuhrat nad vlastní minulostí. Model „tři sta let jsme trpěli“.

To druhé ovšem pravda je. „Sametovost“ převratů ve střední Evropě znamenala mj. velmi silnou právní i personální kontinuitu se starým režimem. U nás se projevila mj. tím, jak se jeho intelektuální elity (ty „normalizační“ i ty „reformní“) uchytily zejména v duchovědné sféře (vysoké školy, ústavy AV ČR). Oni a jejich odchovanci tam dodnes drží významné „manažerské pozice“ (jak kdosi naivně napsal v Právu). Část mladších historiků je s tímto stavem právem znepokojena a z toho hlediska má myšlenka Ústavu jakousi legitimitu.

„Ústav“ je nestandardní řešení v nestandardní situaci. V mechanismech volby Rady i jmenování vedoucích pracovníků je cítit snaha oddělit jej od „manažerských ambicí“ těch, co se dosud v historické vědě etablovali – a ti zuřivě protestují. Zákon to řeší politicky a váže jmenování Rady na senát, kde mají v současné době převahu zastánci myšlenky Ústavu. Mechanismus jmenování Rady vzdáleně připomíná jmenování soudců ÚS nebo mediálních rad. Jak je tato politická garance vratká a nejistá, svědčí pouhý pohled na zpravodajství ČT. Výsledkem bývá nakonec bezbarvost a podlézání politickým tlakům. Jakou záruku nezávislosti vědeckého bádání dává např. neuvědomělý, leč fanatický nacionalismus ODS?

Druhá otázka je, jak zákon vymezuje onen ostrůvek svobody v moři českého historického bádání. Změna názvu je sice projevem pochopitelné nespokojenosti, ale výsledek je alibistický úhyb: jde snad o zkoumání všech totalitních režimů na zeměkouli? Zahrnutí let 1938-45 má vymezení předmětu bádání znejasnit. Povaha toho, co se dělo v těchto letech, je jasná a tato minulost je uzavřená snad s jedinou výjimkou: totiž pokud jde o jednání čs. exilové vlády se Stalinem a českými komunisty, které v podstatě usnadnilo cestu do ruského impéria. Zato období 45-8 je zmíněno jen skoro mimochodem, takže řada komentátorů si jeho zahrnutí vůbec nevšimla. Navíc podle důvodové zprávy má být předmětem bádání jen „ve smyslu směřování určitých struktur k uchopení totalitní moci již před rokem 1948“. Ve skutečnosti je toto období klíčové: v podstatě z jednotné vůle celé tehdejší politické reprezentace došlo k brutálnímu omezení lidských a občanských práv části obyvatelstva (německé a maďarské menšiny), k dobrovolné reglementaci svobody sdružování a svobody projevu a k podstatnému omezení práva vlastnit a podnikat. Vědí o tom navrhovatelé Ústavu vůbec?

Přitom právě tato věc je v současné době mimořádně aktuální. České republice hrozí, že si to vše v dohledné době zopakuje. S jediným rozdílem: tenkrát tu byly významné polehčující okolnosti, totiž masivní mocenský vliv sovětského Ruska. Dnes si za to budeme moci jen my sami. Máme v minulosti vůbec jasno? Zákon o Ústavu na to nedává jednoznačnou odpověď.

LN, 7.5.2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.