Z hlediska rozdělení na pětadvacetileté, padesátileté a pětasedmdesátileté patřím k mezigeneraci. V roce 1945 mi bylo pět let. Kromě toho jsem žil v zemi, která v zásadě zůstala ušetřena válečných hrůz. Druhá světová válka pro mne neznamená žádný praktický zážitek.

Následující desetiletí mi to bohatě vynahradila. Shodou okolností jsem se octl na špatné straně železné opony. Čtyřicet let pro mne byla například Vídeň prakticky stejně vzdálená jako Kuala Lumpur, přestože cesta tam z Prahy trvá dnes pouhé tři a půl hodiny.

Vidím budoucnost Evropy z této perspektivy. Sjednocená Evropa pro mne znamená naději, že se tenhle zážitek nebude nikdy opakovat, ani pro mne, ani pro mé mladší krajany. Toto přání má velkou naléhavost dnes, kdy se v Rusku znovu hlásí ke slovu nezvládnutá minulost.

A Evropa pro mne znamená zároveň obavu, že by se za nových okolností mohly opakovat události roku 1938, kdy nás naši spojenci vydali šanc nepříteli.

Naději pro mne představuje sjednocená Evropa, která úzce a loajálně spolupracuje se Spojenými státy. A dobře vím, že člověk může očekávat pomoc a zastání jen tehdy, když se ve své každodenní politice ukazuje být užitečným spojencem.

Rád bych věřil, že si toho jsou vědomi i vedoucí čeští politici.

Bohužel právě tohle mi jde poměrně těžko.

14. května 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.