ČSSD dopadla v květnových volbách jako sedláci u Chlumce. Málokomu se asi kdy podařilo dosáhnout tak zdrcujícího vítězství. Byla to spravedlivá odplata za nemožnou politiku předsedy Paroubka, postavenou na zboření takřka všech tabu, pokud jde o spolupráci s komunisty, a na pojetí politiky jako pokračování třídního boje trošku jinými prostředky (nebyl to jeho vynález, také jeho oponenti z ODS tu politiku v minulosti zdárně rozvíjeli, ale on ji dovedl k dokonalosti). Někdejší předseda ČSSD se přece jen ukázal být člověkem zatím ještě příliš výstředním na to, aby mohl dosáhnout na české politické scéně výrazného a hlavně trvalého úspěchu.

Nechci se však vozit po Paroubkovi: podstatné je, že ČSSD stojí před otázkou, jaké důsledky vyvodit z paroubkovského dobrodružství. Relativní úspěch v komunálních a senátních volbách (byl to ovšem hlavně neúspěch TOP 09 a Věcí veřejných) mezitím vrátil straně sebedůvěru, bylo by škoda, kdyby se přitom základní otázka rozostřila. V posledních vyjádřeních statutárního místopředsedy ČSSD Sobotky i jeho hlavního oponenta Haška je cítit snaha formulovat novou politiku, vycházející z poznání, že primitivní rumcajsovské „bohatým brát a chudým dávat“ asi do budoucna nebude stačit.

To je však vnitřní problém ČSSD, do něhož mi nepřísluší mluvit. Přinejmenším stejně důležitá mi připadá další věc. Podle okřídleného a hojně citovaného aforismu Alexise de Tocquevilla je pro špatný režim nejchoulostivější a nejnebezpečnější chvíle, kdy se rozhodne se napravit. Totéž platí i o politických stranách. Je velmi snadné využít toho, když se oponent dobírá svých slabin (každý má slabiny) a pokouší se je napravit, vyložit to sobě samému i veřejnosti jako projev slabosti a zaútočit. Nejsem si jistý, zda se u nás náhodou už něco podobného neděje.

Na posledním zasedání ÚVV sociálních demokratů naznačili statutární místopředseda Sobotka i jeho hlavní oponent Hašek cosi jako vůli k vnitrostranické perestrojce. Podle Haška potřebuje sociální stát zásadní revizi, Financování sociálního státu dlouhodobým zadlužováním není dlouhodobě udržitelné. Hašek taky důrazně odmítl spolupráci „se stranami minulosti“, populisty a extremisty. A Sobotka prohlásil: „Naše kritika musí být razantní, ale přitom věcná a slušná. Osobní útoky na naše protivníky často jen odvádějí pozornost od podstaty věci. Jedním z důvodů, proč nás lidé v minulosti přestali volit, byl nepřehledný a nekonečný boj mezi opozicí a vládou, z něhož se vytratil obsah a zůstala jen křiklavá forma, připomínající tu kabaret, tu permanentní studenou občanskou válku.“

Jistě, jsou to jen slova: ale za slovo je možno toho druhého vzít – tenkrát, když ho bereme vážně.

To, že ČSSD uspěla v senátních volbách, není žádné neštěstí, naopak: je dobře, že koaliční stoosmnáctce bude stát v cestě korektiv Senátu, i když jeho pravomoci nejsou velké. Aspoň v některých věcech by měla být koalice a opozice schopna větší domluvy, než jak tomu bylo v posledních čtyřech letech. K tomu je třeba dobré vůle na obou stranách. A tu je třeba říci, že způsob, jakým koalice na poslední chvíli (dokud je Senát ještě ve starém složení) prosadila reformní zákony, je snad pochopitelný, ale o dobré vůli zrovna nesvědčí. Politický vývoj posledních dní spíš napovídá, že vzniká a prohlubuje se jakési falešné dorozumění, které tu bylo už dříve, jen (snad s výjimkou opoziční smlouvy) ne v tak velké míře. Zatímco u jednacího stolu se nejvyšší představitelé stran zásadně spoří a nejsou schopni ani ochotni se na ničem skutečně podstatném dohodnout (heslem je parobukovské „radši ji zbouráme“), někde pod stolem se druhá garnitura ruku v ruce dělí o kořist „velkokoaliční“ spolupráce. Za těchto okolností je nemožné dohodnout se na nějakém společném zájmu, společných problémech, které je třeba řešit, přičemž koalice a opozice přicházejí s alternativami řešení a o ně je zásadní spor. To se týká také a mimo jiné zahraniční politiky, kde opozice nyní získala v některých ohledech právo veta. Státní zájem v zahraniční politice by přitom neměl mít „pravicovou“ a „levicovou“ verzi.

Česká politika stála i po listopadovém převratu příliš dlouho nevědomě na reziduu komunistického (přesněji: marx-leninského) názoru, že hybnou silou dějin je nenávist. Jenže podstatou rozumné politiky je vyrovnání zájmů v duchu spravedlnosti a zajištění národní bezpečnosti. Za premiéra Špidly i premiéra Paroubka se otevřely určité, byť skrovné možnosti pokročit od prvního pojetí politiky k druhému. Opozice (pokaždé jiná) je v obou případech okázale odmítla. Teď je tu příležitost třetí, a pomalu se ztrácí. Obávám se, že čtvrté se nám už nedostane, dokážeme totiž, že si ji nezasloužíme.

7. listopadu 2010

 

*********
Vážení čtenáři, odpusťte mi malou „sebereklamu“. 20. září vyšla v nakladatelství Plus a.s. Albatros Media moje knížka Události 2004-2010. Obsahuje výběr textů, které se octly v tomto období na Událostech. Je sice pravda, že všechny můžete najít v archivu Událostí, ale když to pro Vás udělám sám a ještě na papíře, je to možná pohodlnější – nehledě na to, že výběr znamená taky určitou koncepci. Proto by Vás snad mohla zaujmout. Knížku dostanete v běžných knihkupectví a v internetovém knihkupectví Kosmas.cz.
*********

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.