Ač chápu páně prezidentovo rozhořčení nad rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jímž se vrací případ Davida Ratha Krajskému soudu v Praze, kdybych mu mohl radit, doporučil bych mu, aby upustil do záměru podat kárnou žalobu na předsedu senátu Pavla Zelenku. Až dosud zastával názor, že kárná pravomoc prezidenta republiky je nesystémové opatření, proto ji nehodlal využívat. Stejné stanovisko zastával i jeho předchůdce Václav Klaus.

Jako laik považuji stanoviska obou vážených pánů prezidentů za špatná, a zvláště špatné je stanovisko Miloše Zemana, který jako lidem přímo zvolený prezident by měl plnit úlohu poslední spásy občanů, jimž se děje ze strany státních úřadů křivda. Samozřejmě by měl podávat kárné žaloby v dobře odůvodněných případech, především tehdy, když kární žalobci z řad předsedů soudů z kolegiality k provinilcům „zaspali“.

Zatím ale pan prezident opuštění zásady neoznámil. Jeho záměr musíme proto chápat jako mimořádnou výjimku. Pro ni by ale mělo být důvodem zvlášť odpudivé kárné provinění či nečinnost věcně příslušných kárných žalobců. Rozhodnutí o podání kárné žaloby by mělo být v souladu s právním řádem. Nebudou-li tyto podmínky naplněny, podáním kárné žaloby půjde pan prezident do předem prohrané bitvy. Bude muset předstoupit jako kárný žalobce před kárný senát Nejvyššího správního soudu, který žalobu zcela jistě zamítne. Bude muset obhajovat svůj laický návrh proti senátu odborníků. Odehraje se to v soudní síni zaplněné novináři, kteří budou prezidentův neúspěch přemílat několik dní.

Varováním by mu měla být nečinnost kárných žalobců nižšího stupně: předsedy Vrchního soudu v Praze, předsedy Nejvyššího soudu ČR a ministra spravedlnosti. Připomeňme, že Robert Pelikán je pobouřen nejméně stejně jako Miloš Zeman a rozsudek Vrchního soudu v Praze napadne stížností pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Ale žádné úvahy o kárném provinění soudce a o záměru podat kárnou žalobu jsme z jeho úst neslyšeli.

Pan prezident má vlastní představy o fungování justice, které jsou sice zajímavé a někdy i podnětné, ale většinou zcela mylné. Příkladem budiž jeho vyjádření ke kauze Jiřího Kajínka, jemuž sice odmítl udělit milost, ale vysvětlil exministryni Heleně Válkové, že je na místě, aby zařídila obnovu Kajínkova procesu: ministr spravedlnosti nemá odpovídající pravomoc, takže prezidentův nápad nemůže provést.

Také záměr podat kárnou žalobu svědčí o neznalosti. Např. terčem má být Pavel Zelenka, ač jde o senátní rozhodnutí trojice soudců z povolání, kteří mají rovnocenné rozhodovací pravomoci. Není známo, jak hlasovali o rozsudku, takže teoreticky nelze vyloučit, že Pavel Zelenka s ním nesouhlasil a jeho kolegové ho přehlasovali. Již z toho důvodu je žaloba na předsedu senátu nesmyslná. Zejména platí zásada, že soudce nemůže být trestán za nesprávné rozhodnutí, přičemž prezidentu republiky nepřísluší rozhodování o správnosti rozsudku.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze vyvolal velké rozčilení. Reagoval na něj vedle prezidenta republiky ministr spravedlnosti, který se rozhodl podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Jejich počiny mají jedno společné: nevrátí do hry odposlechy jako důkaz. Jediný, kdo by v tomto ohledu mohl pomoci žalobci Petru Jirátovi, jehož úloha v prosazování obžaloby bude ztížená, je nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Brněnská sfinga se ale na obecném rozčilování nepodílí. Kdyby se jej pan prezident zeptal na příčiny jeho netečnosti, patrně by se mu dostalo uklidňujícího vysvětlení: obžaloba přece nestojí jen na odposleších.

Rozčilení odvedlo pozornost jak pana prezidenta, tak ministra spravedlnosti od specifické užitečnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Ten totiž upozornil na závažný nešvar přípravného řízení, jímž je rozsáhlé porušování trestního řádu v neprospěch obviněných nedbalostí soudců, rozhodujících o úkonech přípravného řízení. V některých případech je dokonce podezření, že nejde o nedbalost, ale o vstřícnost vůči požadavkům státních zástupců, jdoucí až do zneužití pravomoci úřední osoby. V tomto ohledu je rozsudek Vrchního soudu v Praze velmi cenný, protože odhalil nešvary justice v řízení, které veřejnost pozorně sleduje. Hněv prezidenta republiky a ministra spravedlnosti by se měl obrátit proti soudcům, jejichž zmetková rozhodnutí umožnila senátu Pavla Zelenky vrátit Krajskému soudu v Praze kauzu Rath & spol. Ministra spravedlnosti by měl rozsudek přivést k vyvolání tažení proti nemravné symbióze státní zástupců a pokleslých soudců, jež vede k porušování trestního řádu v neprospěch obviněných.