Kauza Drobil odkryla především dvě podstatné věci. Prvním zjištěním je popis způsobu, jakým se u nás z veřejných rozpočtů financují politické strany, případně generují peníze pro soukromé účely politiků. Druhým poznatkem je míra rozkladu naší policie. Těžko říct, co je horší, nicméně podívejme se teď na druhý problém.

Co je naprosto flagrantní, je všeobecně sdílená nedůvěra v možnost, že by policie mohla cokoli vyšetřit. Pokud ministr vnitra pošle člověka, který za ním přijde s podezřením na korupční jednání, za svým kolegou novinářem, který mu má pomoci obstarat důkazy, a nikoli za policejním útvarem bojujícím s korupcí, je to samo o sobě skandální. Co je ale ještě horší, je fakt, že Radek John měl vlastně pravdu a jen díky takovému postupu se korupční jednání v resortu ministerstva životního prostředí aspoň poodkrylo.

Jasným potvrzením Johnových obav bylo ale následné chování policejního prezidenta, který zcela popřel jakoukoli nezávislost vyšetřování, když den po výslechu klíčového svědka informoval jiného zúčastněného v celé kauze – a je jedno, že šlo o premiéra – o obsahu tohoto výslechu. Schůzky se měl údajně zúčastnit i ředitel příslušného policejního útvaru. Jestli takto funguje a uvažuje policie, pak není divu, že se jejího vyšetřování, dokonce v oblíbeném stylu „padni komu padni“, dovolávají nejhorlivěji právě ti, kterých se podezření týká.

Vědí totiž, že budou s dostatečným předstihem seznámeni s tím, co na ně policie zjistila, takže budou moci včas zareagovat a připravit si obranu, včetně potřebných důkazů. Není tedy divu, že policie žádnou trochu silnější politickou figuru nikdy z ničeho neobvinila a že po „důkladném“ vyšetřování každou takovou věc vždy odloží.

Vzhledem k tomu, že nám pan policejní prezident názorně předvedl, jak v takových případech policie postupuje, je všem jasné, že jediným způsobem, jak korupci oznámit, je opatřit si důkazy sám a pak celou věc zveřejnit, aby se to nedalo tak lehce zamést pod koberec. Je to samozřejmě riskantní, jak ukazuje příběh bývalého šéfa fondu životního prostředí. Věci veřejné mají samozřejmě pravdu, když tvrdí, že pokud člověk, který oznámil korupci a navíc postupoval podle vládní protikorupční příručky, by měl být za své jednání potrestán, bude to nejhorší možný vzkaz pro všechny, kdo by ho někdy chtěli následovat a zároveň ta nejlepší zpráva pro všechny korupčníky a kmotry.

Za tristní stav naší policie nemůže ovšem jen její slabé vedení. Příčinou stavu, do kterého se naše zpolitizovaná policie čím dál víc propadá, je urputná snaha politických stran kontrolovat co policie dělá a nedělá, což připomíná spíše praktiky užívané v postsovětských republikách, než v zemi, která se holedbá demokratickými tradicemi. Jde o výsledek způsobu, jakým všechny politické garnitury posledních dvaceti let, s policií zacházely. Udělat v policii pořádek, obnovit důvěru v její nezávislost a ve schopnost spravedlivého a nestranného vyšetřování, bude obrovský úkol. Není to ale úkol jen pro nového policejního prezidenta.

Hlavně bude třeba zamezit tomu, aby politici chápali policii jako svůj mocenský orgán. Změnit toto chápání role policie, bude ze všeho nejtěžší.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6