Už dlouhá léta lze u politiků ODS sledovat, jak se v touze upoutat pozornost a odlišit se od strohého a suchého vystupování reprezentantů ČSSD nutí do bujarosti, rádoby vtipnosti a teatrálních gest hodných pubertální mládeže. Jenže všeho moc škodí. Facka, kterou uštědřil exministr Macek ministru Rathovi, například otřásla pověstí zdejší politiky v cizině.

Proto je dvojnásob tristní, když se také Mirek Topolánek vědomě rozhodl exhibovat na veřejnosti v kabátu hrubiána, neurvalce, ba burana. Posílá novináře tam, kde končí záda, euroústavu přirovnává k exkrementu, spolu s poradcem Dalíkem – až k pochopitelnému k pobouření odbojářů - oživuje slovník a postavy nacistické éry. Kopáním do automobilu fotografa před bytem poslankyně Talmanové zase připomněl demolování parlamentních lavic Sládkovými republikány.

Ovšem ani samotnou Sněmovnu ze svého řádění ministerský předseda nevynechal. Jednou před ní vztyčil prostředníček (který je ve škole odměňován ředitelskou důtkou až dvojkou z chování), podruhé v ní namísto argumentů předváděl hlasité „ha-ha-ha!“ a potřetí poslance přímo obvinil z „verbálního vyměšování“. A když se zákonodárci ohradili proti jeho řevu, nejprve se pochlubil, že „u nich“ – ve vládě? doma? – křičí ještě víc, a následně přišel s výmluvou na svoji nahluchlost. Ženy v Topolánkově okolí musí být světice, zejména ty, jež usedají ve vládě. Kromě toho ministerský předseda ve Sněmovně ruší, co sliboval, a slibuje, co zrušil (třeba debatu o evropské integraci), dle toho, jak se vyspal a kdo ho právě namíchl.

Parlamentní interpelace za časů Špidly, Grosse a Paroubka bývaly skutečným grilováním. Pravicoví poslanci odmítali jejich asistentům sdělovat témata svých dotazů a šéfy soc.dem. kabinetů tepali, zatímco ti se snažili vyždímat maximum z úřednických podkladů. Topolánek vše obrátil. Poněvadž prý předem netuší, nač bude tázán, nemůže spatra reagovat. A tak v rámci protiofenzívy ukazuje jen to, co umí: halekání, aroganci, osobní výpady. Již dříve se přitom svěřil s cílem pozurážet - po vzoru Miloše Zemana - ve Sněmovně kde koho.

V jednom má premiér pravdu. Úroveň českého parlamentu je slabá. Počínaje hlukem a sníženou schopností si vzájemně naslouchat konče. To však není důvod, aby na těchto smutných základech budoval paláce grobiánství a agresivity. Poslanecká sněmovna je stěžejní ústavní institucí, které se předseda vlády zodpovídá. Není tudíž jeho údělem ji hodnotit, natožpak urážet. Opovrhování dolní komorou (potažmo jejími voliči) se v případě premiéra pohybuje nejen za hranicí dobrých mravů, ale i ústavnosti. A pokud rovnou neotřese Topolánkovou židlí, mělo by být přinejmenším zevrubně probíráno na půdě mandátového a imunitního výboru. Leč vysvětlujte to tam, kde se k etickému kodexu poslance byli ochotni přihlásit toliko sociální demokraté…

Image-makeři, tedy lidé prodávající politiky jako zboží na krámě v co nejatraktivnějším obalu, musejí mít z Mirka Topolánka radost. Nenudí: svůj profil sebevědomého dobrodruha, který chápe své pozemské působení coby jednu velkou hru, a pohodáře, jenž sice propadá cholerickým záchvatům, avšak vyvažuje je srozumitelností a smyslem pro jadrný humor, přenesl z osobního do veřejného života. Není ale čemu tleskat, stačí si vzpomenout na renomé Vladimíra Mečiara či Jána Sloty na Slovensku. Přesto i my jsme našli svého politika s „lidskou tváří“ - s tváří štamgasta restaurace IV. cenové skupiny.

v upravené podobě vyšlo 30.3.2007 v Právu

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD