Jednou z možných, a patrně i jednou z nejpravděpodobnějších variant povolebního uspořádání je tzv. velká koalice, tedy spojenectví ODS a ČSSD. Ta může mít několik reálných podob včetně „vlády odborníků“ podpořené oběma velkými stranami, ale ať už bude její výsledná tvář jakákoliv, při zdůvodňování případné mesaliance dvou hlavních volebních rivalů její architekti určitě rádi sáhnou po německém příkladu.

„CDU chtěla rovnou daň, SPD byla proti, voliči rozdali karty tak, že ani jedna z velkých stran vládu sestavit nemohla, a zodpovědní němečtí politici nakonec přistoupili k tomuto státotvornému řešení. Podobně i my tady v Česku, neradi sice, leč zodpovědnost nám přísně nadiktovala právě toto východisko,“ může nakonec zaznít modrooranžové unisono. V takovém případě však na pódium vystoupí vznešená maska oděná v nepadnoucí roucho nesprávného příkladu. Neboť německá situace byla a je v mnohém zásadně odlišná.

Předchozí sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder totiž prosadil řadu nepopulárních, zato však velmi potřebných reformních opatření. Stal se sociálním demokratem, jenž začal provozovat na první pohled dosti asociální politiku. Z krátkodobého hlediska určitě ano, neboť jeho plány skutečně znamenaly omezení štědrého německého sociálního systému. Ale nemá-li Německo (a stejně s ním i Česká republika) jinou šanci než zvýšení ekonomické výkonnosti a sociálněekonomické flexibility a kreativity, může Schröderovy reformy označit jako asociální jen schopný demagog.

Třeba právě Jiří Paroubek, jenž v kampani hřímal, že život na dluh je normální a že za něj „z lidí krev nepoteče“.

Programově i rétoricky by Paroubek skvěle zapadl do řad německé Levicové stany, svazku od sociální demokracie odštěpeného levicového křídla Oscara Lafontaina a postkomunistické Strany demokratického socialismu (PDS) Gregora Gysiho.

Ovšem relativní sukces Levicové strany (8,7 procenta) odebral sociální demokracii (SPD) hlasy a připravil ji tak o možnost obnovit dosavadní vládní koalici se zelenými.

Matematicky by sice vládní sestava SPD, zelených a Levicové strany možná byla, z osobních, morálně-historických a programových důvodů však nikoliv. A právě program hrál v německých volbách i v povolebním uspořádání velmi důležitou roli.

Důležitý je již hlavní motiv, proč vlastně Gerhard Schröder vyvolal předčasné volby. Sociální demokracie totiž utrpěla v zemských volbách několik přesvědčivých porážek, zejména v sociálnědemokratické baště, Severním Porýní-Vestfálsku, což si její vedení správně vysvětlilo jako výraz nesouhlasu voličů s dopady reformních opatření. Vláda tedy de facto ztrácela legitimitu a kancléř Schröder chtěl buď v předčasných volbách získat nový silný mandát, anebo z politiky odejít. Kdopak z českých politiků dovede jednat právě takto? V tomto bodě přesto jistá podobnost mezi Německem a Českou republikou existuje: předčasné volby se v obou zemích vypisují dosti obtížně. Nicméně Schröder si je, tak trochu na hraně ústavy, skoro vydupal.

SPD se po volbách ve vládě udržela. Ve vládě s CDU, jež se před volbami ocitla v poněkud schizofrenní situaci. Vládnoucí levice totiž zaváděla reformy, po nichž CDU léta volala. Němečtí křesťanští demokraté tak nevěděli, zda ještě přitvrdit, anebo zda nezačít hrát roli umírněnějších reformátorů. Nakonec zahráli od každého něco, přičemž jejich váhání se nejpatrněji projevilo ve flirtu s rovnou daní, již nejprve vystavili na odiv, ale když zjistili, že nová partnerka spíše odpuzuje, raději ji zase rychle stáhli. Výsledkem německého volebního zápasu byla nakonec plichta, jež vyústila právě ve spojení dvou největších soupeřů. Dvou největších, ale zároveň i reformních stran. Ano, SPD postavila svou kampaň na kritice rovné daně CDU, nicméně nalezla s křesťanskými demokraty společnou notu: ve veřejně deklarovaném přesvědčení, že alespoň nějaké bolestné reformy jsou zkrátka nezbytné. Velká koalice je proto v Německu ospravedlňována i jako politicky výhodné uspořádání pro prosazení zásadních reformních kroků, jejichž dopad může být sociálně výbušný, a tudíž je dobré, aby se pro ně nalezlo dostatečně široké „politické krytí“.

Pokud ale i v Německu sílí kritické hlasy, že z ohlášených reforem zatím mnoho nebylo, je na pováženou, zda je německý vzor velké koalice vůbec použitelný v České republice. Zde potřebu reforem v různé míře prosazují tři strany „stovkové koalice“, kdežto druhou stovku, ČSSD a KSČM, nutno vnímat jako programově „reakční“, jako obhájkyni statu quo do budoucna neudržitelných sociálních jistot, které jsou již dnes „zajišťovány“ pouze pomocí vysokých schodků státního rozpočtu. Českou velkou koalici by její účastníci patrně pojali spíše jako způsob zajištění prebend, teplých míst ve vedení velkého plynovodu jménem Česká republika. Jenže aktivní politici by si vládu neměli plést s politickým důchodem.

Řešení tedy existuje v podstatě dvojí: buď velká koalice, avšak s výrazně reformním programem, anebo předčasné volby. Bohužel, velcí hráči typu Gerharda Schrödera po českém pažitu asi neběhají, takže se nejspíše dočkáme jen obyčejné ligové čutané.

Lidové noviny, 20.7.2006

politolog