Jestliže udržení vlády Mirka Topolánka zastavením stíhání Jiřího Čunka vedlo k rozložení státních zastupitelství a zviditelnilo fungování tzv. justiční mafie, delší existence vlády s Věcmi veřejnými může akcelerovat rozklad policie kvůli tomu, že se váhá, jestli Vít Bárta bude za podplácení vydán k trestnímu stíhání v červenci, srpnu či v září.

Totiž právě tato strana a její faktický vůdce měli jako hlavní heslo boj s korupcí, ale byl to rovněž pan Bárta, kdo chtěl dosíci vlivného postavení na politickém hřišti všemi možnými, a to ještě brutálnějšími korupčními prostředky, jak stojí v tajném dokumentu z října 2008. Ten byl určen vedení jeho bezpečnostní agentury ABL. Stíhán by měl být zatím podle paragrafu 232 za podplácení vlastních poslanců, jejichž loajalitu si kupoval. Jestli ke stíhání pana Bárty nedojde, hrozí, že policii již dojde trpělivost a začnou její nejzkušenější lidé masově odcházet, jak již nyní vyhrožují. Jeho kolega Jaroslav Škárka by zase mohl být v této souvislosti stíhán za přijímání úplatku, podle paragrafu 331.

Současně bylo zatím odloženo trestní stíhání i exministra a místopředsedy ODS Pavla Drobila, který je podezřelý v souvislosti s předražováním dvacetimiliardové zakázky na pražskou čističku o tři miliardy, z které mělo jít 500 milionů na financování jeho další politické kariéry. Jenže policisté, kteří chtěli původně pana Drobila zbavit imunity kvůli trestnímu stíhání, si nevyžádali od státního zástupce písemné vyjádření k návrhu na obvinění, a přesto kauzu odložili. To zase ukazuje na starou rutinu, s jakou se takové případy řeší. Tím byl porušen nejen vnitřní předpis státního zastupitelství, jak uvedl v nedělním pořadu Otázky Václava Moravce nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, ale i staré pravidlo: Existují-li ve veřejnosti v nějaké kauze pochybnosti, má být projednána u soudu, aby byl viník potrestán nebo naopak očištěn, jak ve stejném pořadu připomněl předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Nikdo jiný než soud to nemůže učinit. Neprojednání věci před soudem přece nejvíc poškozuje samotného pana Drobila.

Jenže paradoxní na celé věci je, že tyto kauzy sice zřetelně obnažily před veřejností způsob manipulace s případy, v nichž fungují politici, a míru devastace státních zastupitelství a policie v době, kdy v čele obou institucí stojí konečně řádní lidé, kteří nejsou napojeni na žádná stranická ani jiná lobbistická uskupení, a mají tudíž největší předpoklady k tomu, aby těmto institucím vrátili důvěru: Pavel Zeman nastoupil na místo Nejvyššího státního zástupce 1. ledna 2011 a přešel tam po sedmi letech rovnou ze zahraničí, z Eurojustu, a Jan Kubice je ministrem vnitra od 19. dubna 2011 po Radku Johnovi, který na tuto funkci nestačil a hrozilo úplné rozložení všech složek ministerstva. Ač byl pan Kubice u policie od roku 1989, odešel od ní v roce 2008 poté, co tehdejší ministr vnitra za ODS Ivan Langer dosadil na místo jeho šéfa bývalého estébáka.

Bohužel, jak ukázal poslední průzkum CVVM, vládě důvěřuje pouze šestnáct procent lidí a nemohou za to jen korupční kauzy, ale snad ještě více neschopnost celé vlády vysvětlit veřejnosti důchodovou a zdravotnickou reformu, které jsou nutné. Zdá se, že vláda Petra Nečase sází jen na to, že prosadí-li reformy v parlamentu, zvýší se její prestiž a český homo politicus její počínání zpětně pochopí. Z těchto důvodů bude zřejmě zdržovat sněmovna i hlasování o vydání Víta Bárty k trestnímu stíhání, aby náhodou Věci veřejné z vlády skutečně neodešly, o čemž stále hovoří, nebo aby tak učinily až po schválení reforem. Právníci, jak už je nyní slyšet, vždy nějaký důvod k odkladu najdou: třeba že na mimořádné schůzi sněmovny se o takové věci hlasovat nedá. Takové řešení přes verbální protesty vyhovuje i sociálním demokratům, protože i oni jsou si vědomi nutnosti reforem a po jejich vítězství by reformy jen mírně korigovali a vše svedli na pravici.

Z toho všeho lze proto usuzovat, že reformy nakonec zřejmě projdou, ale za cenu neřešení korupčních kauz, které při pohledu zvenčí se zdají být v obou konkrétních případech těžko zpochybnitelné. Výpovědi pana Michálka, včetně nahrávky a poslanců Škárky a Kočí jsou zpochybnitelné jen velmi krkolomně. To ale bude mít s největší pravděpodobností za následek na jedné straně radikalizaci odborů, kterou bude podporovat silně opozice, protože jí průzkumy předpovídají jasné vítězství, jak známo, odboráři dokonce hrozí na podzim generální stávkou, ale na druhé straně i znechucení té racionálnější části voličů kvůli neřešení korupce. Výsledek by pak mohl být velmi neradostný: Důvěra vlády, i kdyby k nějaké dohodě s Věcmi veřejnými došlo, by za této situace mohla dále klesat a politika by se mohla řešit na ulici, což by vláda nemusela přežít nebo by proti demonstrantům musela policie zasáhnout a padla by kvůli tomu ještě rychleji.

Hlavní nebezpečí za takové situace proto nepředstavuje pád vlády, ale to, co by mohlo následovat: předčasné volby by totiž mohly mít velmi malou účast, což by vyhovovalo všem populistickým a extrémistickým politickým subjektům, které vždy nabízejí jednoduchá řešení a hrají s nejnebezpečnější kartou, kterou je nacionalismus, na kterou v Evropě zemřelo v minulém století pětapadesát milionu lidí. Sociální demokracie by na svém křídle neměla s kým uzavřít koalici, pokud vyloučíme velkou koalici.

To by pak mohlo vést, bez konjunktivu, jak již napsal ústavní filozof Jiří Přibáň, k proměně ústavní demokracie v populistickou demokracii. Jestli by z postu nejvyššího státní zástupce odešel Pavel Zeman a z místa ministra vnitra Jan Kubice, demontáž ústavní demokracie by akcelerovala, a to bychom si neměli jistě taky přát.

Tato těžko řešitelná situace nám ukazuje, že v politice nelze volit mezi dobrým a špatným řešením, ale často jen mezi méně špatným a špatným řešením. Za dané situace je však i toto rozhodování velmi těžké, protože obě řešení se zdají být špatná.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6