Nikoli vládním speciálem, ale demonstrativně po silnici vyrazil šéf kabinetu Petr Nečas v pondělí na svou první zahraniční návštěvu, která ho vedla nejprve do Bratislavy. Prý z úsporných důvodů. V trendu by ovšem byl teprve, kdyby se s novou slovenskou ministerskou předsedkyní sešel virtuálně a brož, kterou jí vezl jako dárek, jí poslal třeba poštou.

Statistici totiž doložili, že služební cesty vycházejí v dobách krize z módy zcela: loni se jejich počet propadl o skoro 40 procent. Místo aby se navštívili, vystačí si obchodní partneři stále častěji s videokonferencemi. A to by člověk u obchodníků ještě pochopil, že se čas od času přece jen potřebují vidět, protože musí jednat o důvěrných aspektech některých kontraktů mezi čtyřma očima.

Ale politici? Tam přece bývá všechno jasné předem a státníci se většinou už jen sejdou, aby slavnostně podepsali to či ono a demonstrovali harmonickou jednotu na to, co jim týmy úředníků předem dojednaly. Ani Petr Nečas tak nejspíš neoznámil z čistého nebe svůj údajně tak „průlomový“ nápad, totiž že by si dovedl představit i společné jednání obou vlád. Spontánně mohl vzniknout nanejvýš jen konkrétní příklad, který Nečas v této souvislosti uvedl: že totiž společně by vlády mohly jednat třeba o tak důležitých otázkách, jako je prý dálniční spojení ČR a Slovenska na severu mezi automobilkami Hyundai a Kia. Při aktuálním cestování po neblaze proslulé „dé jedenáctce“ totiž může člověka napadnout vskutku leccos.

Promyšleněji vypadala naproti tomu Nečasova představa spojit, opět z úsporných důvodů, některé české a slovenské konzulární služby. Až na to, že se v tomto ohledu nabízí otázka, zda by v tom případě nebylo lepší zasazovat se už rovnou o realizaci společných diplomatických služeb na úrovni Evropské unie, jak se to v podstatě časem má stát. V nedávném rozhovoru pro regionální Deníky vzpomínala někdejší představitelka studentského hnutí z roku 1989 Monika Pajerová na svá léta v čele českého kulturního centra v Paříži: už tehdy, v první polovině 90. let, bylo jí a jejím kolegům z Maďarska a z Polska jasné, že daleko větší šanci zaujmout francouzské publikum mají středoevropské země, když své síly – a projekty - spojí. Sklízeli s tím úspěch. Jen před nadřízenými to museli de facto tajit: ti je přece do ciziny vyslali, aby tam prezentovali své národní kultury.

Jako dobrý začátek, jak se v úzké spolupráci na poli diplomacie procvičit, se tudíž jeví naléhání Ivety Radičové, aby se stmelily země tzv. Visegrádské skupiny, a to eventuálně i na institucionálním základě. Petru Nečasovi se do něčeho takového ale evidentně nechtělo.

A tak v tentýž den souzněl Nečasův ministr zahraničí Schwarzenberg daleko spíš se slovenskou premiérkou, když v rozhovoru pro rakouský deník Die Presse před svou nadcházející cestou do Vídně uvedl, že by země střední Evropy měly mnohem víc spolupracovat, jelikož, jak řekl, „plaveme všichni ve stejném středoevropském hrnci a sám si nikdo z nás nemůže vyskakovat“. Jak to vypadá, budou se tedy muset na zahraniční politice nejdřív dohodnout členové nové vlády v Praze. To by bylo rozhodně to nejúspornější opatření.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6