Když předseda lidovců Kalousek coby host republikového shromáždění US-DEU předával partnerům dar v podobě žraloka, prohlásil, že by unionistům přál, aby byli v české politice alespoň štikou. Bohužel žralok byl naporcovaný a stejně tak zmiňovaná štika působí už několik měsíců poněkud leklým dojmem.

Snaha Svatopluka Karáska nahradit Pavla Němce a spasit Unii svobody navázáním na étos OF, OH a Václava Havla byla úctyhodná, leč zbytečná. US-DEU byla již rozdrcena tuzemskou nekompromisní politickou atmosférou a Němcovou neschopností postavit tlaku odolnou hráz. Hrdý na svůj pragmatismus se pokoušel marketingovými metodami obhájit před pravicově-liberálním elektorátem loajalitu k nepopulárnímu koaličnímu spojenectví.

Sotva si lze představit pošetilejší úsilí. Kdyby US-DEU hned v roce 2002 nabrala Karáskem pozdě navrhovaný kurs a opřela se o voliče, kteří více času než počtářstvím a okukováním billboardů tráví četbou hodnotné literatury a debatami o ušlechtilých humanistických otázkách, mohla si vydobýt pozici mnohem pevnější a respektovanější. To bychom však po unii žádali příliš.

Stačí zmínit dávnou zarputilost Jana Rumla, jenž odmítl spolupracovat s Milošem Zemanem a Josefem Luxem. Čtyři roky poté sice unie cestu do Špidlovy tříbarevné koalice našla, ovšem Hana Marvanová lehkomyslně opustila bojiště jen co prohrála dílčí bitvu o „povodňový balíček“. Petr Mareš byl lídrem vyrovnaným a pro ostatní vypočitatelným, nicméně voliče nezajímal. A Pavel Němec? Co chtít od inteligentního, ale též introvertního technologa moci přehlížejícího své spolustraníky? Svatopluk Karásek by v případě Němcovy porážky do tohoto panoptika svou nepraktičností dokonale zapadl.

Patrně není třeba opakovat, že hlavním problémem malých liberálních uskupení jsou individuality, které mají – často bezděčnou - tendenci převyšovat své okolí, včetně celé strany. Čím je prostor plnější osobnostmi se silným intelektuálním nábojem, tím disharmoničtěji skřípou standardní politické mechanismy. Zjednodušeně řečeno, dohoda mezi vlastní pravdou posedlými vědátory se hledá obtížněji než mezi běžnými smrtelníky.

Z těchto důvodů vypadají naivně všechny liberální námluvy, ať už je iniciují Evropští demokraté, SNK, ODA, LiRA či kterýkoli jiný subjekt. Bez špetky disciplinovanosti, typické pro tzv. tradiční strany, je podobná snaha lichá. Co ale zaráží nejvíc, je neschopnost poučit se z předchozích neúspěšných spojovacích pokusů, bez ohledu na to, zda ztroskotaly na personální nevraživosti, při o značku nebo na pozdním načasování.

Budiž Unii svobody útěchou, že mise, kterou v naší politice vykonala, nebyla marná. Její zásluhou se prokázal potenciál nedogmatických liberálů spolupracovat se sociálními a křesťanskými demokraty v jedné vládě, nacházet konsensus v ekonomických a sociálních tématech a společně udržovat proevropskou orientaci České republiky. Protože US-DEU do tohoto originálního projektu vstupovala jako nejslabší článek, logicky ji zaznamenané ztráty postihly nejcitelněji. Nikterak však nepopřely státotvornost jejího rozhodnutí z léta 2002.

Situace spěje k redukci parlamentního spektra, takže si nejspíš budeme muset zvykat, že (sociálně)liberální postoje budou stále více zaujímány soc.dem., jež má ve vakuu mezi KSČM a blokem ODS-KDU volné pole působnosti. A čerstvá štika v rybníce, David Rath, v sobotu umístěný do čela pražské kandidátky ČSSD, stěží může mít konkurenci.