Přestože Česká republika existuje pouhých 15 let, platí v ní nepsaný zákon, který vyvolává dojem odvěké platnosti. Vlády, které v ní vznikají, setkávají se v poslanecké sněmovně s podporou těsné většiny nebo jsou to vlády menšinové. Výjimečná je hned první vláda Václava Klause, která (byť ne s drtivou převahou ve sněmovně) skončila bez výměny premiéra v řádném období.

Od nástupu druhé Klausovy vlády se česká exekutiva potácí na velmi tenkém ledě. 12 let žije stát v režimu, kde parlamentní demokracie založená na poměrném volebním systému plodí administrativy závislé na dobré vůli opozice či (a to je stávající model) na milosrdenství vybraných poslanců.

Je to snad důvod pro přechod k většinovému systému? Selskou logikou to tak působí. Nacházíte se na cestě, která nabrala špatný směr. Hledáte cestu novou, která bude mít přijatelnější konec. Na tenhle rozumový obrat rázem zapomeňte. Demokracie nemá konec. Je uspořádáním, které se donekonečna vyvíjí, opakuje a poučuje z vlastních chyb. Konečný, neměnný a věčný ráj na zemi přináší (respektive slibuje) totalita.

Demokracie v sobě nese lidský rozměr. Počítá s nedokonalostí člověka, od něhož je odvozena. Nesoupeří s Bohem a nesestrojuje duplikáty nebeského království. Povyšuje jedince nad jeho hloupost a nedopatření, ne nad něho samého. Tudíž žádná forma demokratické vlády se nezbaví komplikací.

Ze všech vlád k nestabilitě nejvíce inklinuje právě ta demokratická. Demokracii samotnou však pomíjivost jejích vládců neurčuje. Protože její zapuštění sahá hlouběji než k ministerskému křeslu. Je vzorcem natrvalo uloženým v myslích obyčejných lidí. Je duchem každodenního soužití v měnících se podmínkách okolního světa. Demokracie odkázána na jeden kabinet, na jednu osobu premiéra, na jednu koalici není demokracií.

I když to někomu nemusí být po chuti, s koncem vlády Mirka Topolánka (který nastane, nepodaří-li se přesvědčit „rebelující“ poslance ke skutečnému návratu do koaličního tábora) se státní aparát nezhroutí. Země bude žít dál jako před jejím jmenováním a občané v předčasných volbách rozhodnou o nové budoucnosti.

Důležité reformy doznají odkladu a jejich dnešním zastáncům zůstanou oči pro pláč a nakonec čerstvě nabytý realistický pohled, v němž k potřebným změnám ve zdravotnictví, školství, sociálních věcech apod. nastane vhodný okamžik, až i sociální demokraté připustí jejich neodkladnost. V této kardinální diskusi je změna volebního systému zajímavým, nicméně vedlejším tématem.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského