Nedalo se asi čekat, že Senát s pravicovou většinou rozcupuje daňový balíček, jehož podstata, tedy reálné snížení daní z příjmů, vychází z tradičních pravicových receptů.

V nich se odráží vize štíhlého státu a maximálního prostoru pro samotné občany. Rozsah a kvalita veřejných služeb, jako je školství, zdravotnictví, sociální péče či zajištění bezpečnosti, v nich hraje vedlejší roli.

Přesto byla senátní debata pestrá a podnětná. Příležitost k ní zavdalo divoké hlasování poslanců, kteří po vzoru Čapkova pejska a kočičky namíchali dort z leckdy neslučitelných ingrediencí a zadělali tím na roční rozpočtový schodek ve výši 130 miliard. Místo toho, aby vláda přišla s jasným záměrem a ten v parlamentu prosadila, dala prostor lidové tvořivosti, jíž ve finále podlehly obě komory. Najít kompromis, který trumfne sněmovní představu, nebylo snadné.

Senátoři jsou zvyklí klást si nepříjemné otázky. Proto se mimo jiné pídili, odkud se zacelí díry ve veřejných financích. Dvojnásob je pak zajímaly rozpočty obcí a krajů. Dá to rozum, podíváme-li se na složení Senátu. Vesměs je tvořen regionálními politiky se zkušeností z hejtmanství a radnic. Odtud tak silný důraz na kompenzace a úpravu rozpočtového určení daní. Vždyť jinak nebude na potřebné investiční akce a země i její infrastruktura zamrzne. Leč také zde je nutné dodat, že na kompenzace, k nimž se Andrej Babiš (ANO) zavázal, bude nutné odněkud vzít.

Důležitý už je samotný fakt, že premiér, než se vydal na evropský summit, dorazil aspoň na chvíli do instituce, jejíž smysl pravidelně zpochybňuje. Jednoznačně jsme viděli, že při opravě legislativních paskvilů a zesoulaďování různých zájmů ve společnosti má hluboký význam.

Rozpočet sice Senátem neprochází, ale ostatní zákony včetně daňových ano, takže může uplatnit i postřehy individualit, které ne vždy tak intenzivně jako poslanci ctí partajní disciplínu. Přesto Ústava manévrovací prostor Senátu omezuje. Návrhy, které přijdou ze sněmovny, může akceptovat, odmítnout, anebo připravit jednu jedinou alternativní verzi, která poputuje zpátky poslancům. Není možné přijmout pozměňovací návrhy, z nichž by si potom sněmovna vybírala. To je často ke škodě věci. Poté, co se zavedením přímé volby prezidenta vliv Senátu poklesl, by se hodilo posílit aspoň některé jeho pravomoci.

Jak už je tradicí, ani tentokrát se senátoři nepohádali. Nad daněmi vedli zevrubnou diskusi, v níž se od sebe leckdy odlišovali i členové stejného klubu. Potvrdila, že přístup k daním je lakmusovým papírkem, na němž se nejlépe prokáže, zda to politika táhne spíš doleva, nebo doprava, k silnému vyztuženému státu, který se neobejde bez výrazných příjmů, nebo k volnému prostoru pro jednotlivce, kteří však musí počítat s finanční spoluúčastí třeba ve školství nebo zdravotnictví.

Potíž je, když do toho všeho spadne ministerský předseda, jenž je pravicový při výběru daní, ale levicový v utrácení. Tu uspokojí demokraty občanské, tu sociální. Není divu, že východisko vidí v ruce natažené do Bruselu a v sekání dluhů. Kdo očekává konzistentní ekonomickou a sociální politiku, pak musí doufat, že jasněji bude po volbách.

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus