Postoje bývalého prezidenta nám mohou být téměř ukradeny. Změna orientace Česka už ne

Na oslavě ruského svátku Dne vítězství 9. května byl bývalý prezident Václav Klaus hostem ambasády Ruské federace a nechal si na sako připnout (černooranžovou pruhovanou) stužku sv. Jiří, symbol ruské armády a chrabrosti ruských vojáků, ale od letošních ukrajinských událostí i symbol ruského militarismu, proruského separatismu a snah odtrhnout území od Ukrajiny a připojit k Rusku.

Je to sešup u člověka, který coby předseda vlády České republiky kdysi podával přihlášku do Evropské unie a za jehož vlády byla v létě 1997 ČR pozvaná do NATO?

Ne tak celkem. Václavu Klausovi se nelze divit, že šel na oslavu na ruské ambasádě. Státníkem už není, politickou funkci nemá, takže on nemusel dodržovat úzus, který dodrželi naši ústavní činitelé: v situaci, kdy Rusko rozvrací a rozbíjí jinou evropskou zemi, je účast na oslavě na jeho ambasádě nevhodná.

Klaus je soukromou osobou, proč by tedy na ruskou ambasádu nešel, když ho tam pozvali? Cítí se tam dobře, jako mezi svými.

Pochopení, omlouvání, uznání

Ano, je trochu ošidné – a vyžaduje od nás pozdvižení obočí – když si tam dobrovolně připne stužku sv. Jiří, se všemi jejími konotacemi v důsledku dění na Ukrajině.

Pokud bychom chtěli názory Václava Klause na zahraniční bezpečnostní politiku charakterizovat velkoryse, mohli jsme říci, že libertarián tíhnoucí k izolacionismu – jako americký Cato Institute – je pro svobodné obchodování se všemi, ale proti jakékoli zahraniční vojenské intervenci. Klaus byl konzistentně proti všem západním vojenským intervencím: těm v 90. letech 20. století na Balkáně i té v Iráku v roce 2003.

Potud samá konzistence. Izolacionistický libertarián je ale proti všem vojenským intervencímv zahraničí, nejen proti těm západním. Když však došlo k intervencím ruským – ať už k otevřené agresi Ruska vůči Gruzii v srpnu 2008, nebo k současným jen jemně skrytým ruským intervencím (tzv. maskirovkám) na Ukrajině od konce února dodnes, Václav Klaus pro ně nikdy neměl slova odsouzení, ale vždy jen pochopení, omlouvání a uznání.

Na oslavu ruského státního svátku na ruské ambasádě tudíž patří a stužku sv. Jiří si zaslouží.

Václav Klaus je však minulostí české politiky, podstatná je nyní její současnost a budoucnost. A zde vidíme nepřemýšlení o otázkách zahraniční bezpečnosti, či přemýšlení špatné.

Napravování české zahraniční politiky

Vedení ministerstva zahraničí, pánové Zaorálek a Drulák, považují dosavadních téměř pětadvacet let české zahraniční politiky za pomýlených, protože příliš zdůrazňovala lidská práva občanská a politická, ale málo sociální a ekologická. A pak byla příliš mimo evropský hlavní proud například v otázkách Kuby a Izraele. To prý je nutné "napravit".

A tak se ministr Zaorálek jal to napravovat do Pekingu, kde se před svým čínským protějškem pokořil a sklonil tak, že mu téměř lízal boty. Česká zahraniční politika nikdy nepovažovala Tibet za samostatnou zemi, takže nebyl žádný důvod to zdůrazňovat. Český ústavní režim však považuje určitá základní lidská práva za přirozená, předcházející státní moci – s tím, že povinností státní moci je uznávat je a chránit. Jinými slovy, považovat kritiku porušování lidských práv v nějaké zemi za zasahování do vnitřních věcí té země, jak si Zaorálek a jeho pekingský kolega notovali, je z hlediska naší ústavní koncepce nejen absurdní, ale i zvrácené.

A tvrdit, že česká zahraniční politika se už nikdy nebude vymykat z evropského hlavního proudu v otázkách například Kuby nebo Izraele, jak naznačuje pan Drulák, je učinit českou zahraniční politiku naprosto nezajímavou a zbavit ji toho, co je na ní specifické. Kdyby aspoň naznačil, že budeme evropský hlavní proud přesvědčovat o našem názoru, to by dávalo smysl. Ale předem říci, že jej budeme slepě následovat, znamená z nás udělat muší váhu.

Je možné, že se ministr obrany Stropnický přeřekl, že chtěl říct, že mnozí občané si u nás zahraniční jednotky nepřejí. Ale pokud tvrdí, že on si nepřeje na našem území jednotky NATO, a tato slova oficiálně nevezme zpět, pak je to na demisi a odvolání z vlády. Nedává smysl, aby ministr obrany svými slovy podlamoval obranyschopnost naši a našich spojenců.

NATO jsme my

Především, NATO nejsou "oni", NATO jsme i my. NATO je kolektivní obranou všech jejích členů na jejich území. Mluvit o tom, že u nás jednotky Aliance nebudou, je od ministra obrany trapné o to více, že naše jednotky – coby jednotky NATO – jsou na území jiných členských zemí NATO: naše stíhačky patrolují i nad vzdušným prostorem pobaltských zemí, jak ministr obrany snad ví. A pokud pro obranu naši i spojenců bude nutné, aby na našem území či ve vzdušném prostoru byly jednotky i jiných zemí NATO, tak tady prostě budou.

V opačném případě chci vidět, jak ministr Stropnický hodlá s necelým 1,1 procenta HDP bránit tuto zemi.

Autor je ředitel Občanského institutu