Ve stínu atraktivního a lehce populistického volání po přímé volbě prezidenta zůstává práce týmu, který ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil ustavil s úmyslem připravit varianty změny volebního zákona týkající se voleb do Poslanecké sněmovny.

Koaliční zadání je dvojí: zavést bonus pro vítěze voleb a nepoškodit malé strany. Jinými slovy, usnadnit vládnutí, včetně snazšího docílení vládní většiny, a pokud možno napravit pokřivení, jehož obětí se naposledy stala Strana zelených. Ve Sněmovně obsadila šest křesel. Jak však nedávno připomněla někdejší šéfka zeleného klubu Kateřina Jacques, počet poslankyň a poslanců neodpovídá dosaženému procentuálnímu výsledku. V důsledku stávajícího členění země na volební kraje existuje kritická hranice, pod níž jednotlivý volební hlas výrazně ztrácí na váze. A právě pod ni se zelení dostali. V důsledku měl hlas voliče zelených méně než poloviční hodnotu oproti hlasu voliče jiné strany.

ODS se nejvíce zamlouvá většinový volební systém, případně systém poměrný co nejvíce prošpikovaný většinovými prvky. Koaliční spolupráce s lidovci a zelenými ji však nutí respektovat jejich zájmy a také obavy. Bude zajímavé sledovat, co z přání a snů pravicové vlády dojde naplnění. Zvlášť když zcela stranou nechala opozici a partnerskou diskusi s ní. Aspoň že propočty nechala politologům.

Jenže kde politologové větří ráj, může pro společnost začínat peklo. Stát se jednou volební laboratoří, v níž se co chvíli mění pravidla pro výběr poslanců, není nic záviděníhodného. Obdobně nekorektní je například účelové manipulování s hranicemi senátních obvodů, které v těchto týdnech předvádí vládní koalice. Přitom dobrou vůli politiků k vzájemnému dialogu žádné formální, procedurální změny nahradit nemohou.

Sociální demokracie v současnosti žádné úpravy volebního zákona nepřipravuje a ani v parlamentu nemíní podpořit. Nemá dvakrát chuť reprizovat nepříliš povedené volební inženýrství z roku 2000. A pokud expremiér Miloš Zeman loni Právu řekl, že „nemůžete změnit voliče, i když by si to někteří politici přáli, ale můžete změnit volební zákony,“ tak doufejme, že nemluvil za současnou sociální demokracii.

ČSSD od volebního systému v první řadě očekává co nejpřesnější mapování vůle voličů. Potřeba generovat silnou a stabilní vládu je až na druhém místě. To dává rozum. Je přece povinností politiků hledat východiska i ze zdánlivě bezvýchodných situací. Sice kostrbatě, ale vždy se nakonec Česká republika své vlády dočkala.

Mělo-li by se na volebním zákonu přesto něco měnit, tak podle názoru, který v opozičních řadách převažuje, by to byla velikost volebních obvodů. Zelení mají pravdu, že stávající situace vede k různé váze jednotlivých voličských hlasů. Naopak čistý proporční systém by předpokládal zhruba stejnou velikost volebních krajů a rozdělování stejného počtu mandátů v každém z nich. Většina sociálních demokratů se však s vládní koalicí rozchází v důležitém bodě: upřednostňuje totiž zvýšení, nikoli snížení počtu volebních krajů. Jiří Paroubek zmínil číslo osmnáct až dvacet. Elementární spravedlnosti by bylo učiněno zadost, přitom by ale zůstal zachován jistý většinový prvek v poměrném systému.

Prakticky mimo zorný úhel opozice zůstávají náměty dílčích úprav volebního zákona, ačkoli třeba snížení hranice aktivního volebního práva na 16 let učarovalo i sociální demokracii v sousedním Rakousku. Protiústavně naopak působí nápad z kuchyně KDU-ČSL, aby rodiče volili za děti - předpokládejme že narozené. Ústava počítá s volebním právem osob starších osmnácti let, a sice všeobecným, rovným, tajným a přímým, tedy nepřenosným. Sotva si lze kromě toho představit diskriminaci jedinců, kteří děti – a volební lístky „navíc“ - mít nemohou. Přínosem by snad mohlo být jen to, že by ve Sněmovně posílilo zastoupení menšinových zájmů sociálně slabých občanů, romského etnika a podobně.

Jednoznačně zavrženíhodné by bylo zavedení takzvaného bonusu pro vítěze. Naráží totiž na ústavní zásadu poměrného zastoupení a na princip rovnosti hlasů. Tato část zákona by se patrně stala předmětem zásahu Ústavního soudu a hrozí, že by z volebního zákona zůstalo v platnosti opět jen torzo.

Napříč politickým spektrem občas zaznívají sympatie k francouzskému modelu, který je většinový dvoukolový, ale neomezuje počet rivalů v klíčovém souboji na pouhé dva. Šanci mají všichni, co v prvním kole získají nad 12,5% hlasů. To, podobně jako „bonus“ pro vítěze v Itálii, vede k blokové spolupráci subjektů na levici a pravici. V českém prostředí by to mohlo na pravici vést k užší spolupráci ODS s KDU-ČSL. Jenže co s levicí? Představa těsnější kooperace ČSSD s komunisty je nereálná a poněkud nevábná, zejména z pohledu možných středových a mladších voličů. Získané levicové hlasy by sociální demokracii nemusely vykompenzovat příznivce nahnané pravici.

Kromě toho by demokratická levice neměla zapomínat na svoje poslání hájit slabé, handicapované, minority. Tomu by nejlépe odpovídal poměrný volební systém se stejně velkými obvody, Hagenbach-Bischoffovým propočtem a třeba i tříprocentní hranicí pro vstup do Sněmovny, jak doporučuje Rada Evropy.

Ideální podoba volební legislativy ovšem nemusí vždy korespondovat s politickou realitou, potřebou funkční vlády či stranickými zájmy. Odpovědní politici by proto měli vždy vážit na lékárnických vahách, s přihlédnutím, aby nedošlo k omezení demokratických principů. Od úprav šitých na míru konkrétním partajím a bez debaty s opozicí tlačených parlamentním soukolím nic dobrého očekávat nemůžeme.

Vysíláno 9.7.2008 na Českém rozhlase 6