POLITIKA: S vlastním tělem do politiky
Nevíme, kudy vlastně tahle cesta do politiky vede, a prohlášení by v tomto smyslu mělo být konkrétnější - zvlášť když je zdůrazněno, že je míněno „do slova a do písmene“. Na druhou stranu připusťme, že většina lidí tomuto prohlášení rozumí a že si zřejmě myslí i něco podobného. Jen jim to dobré způsoby a takt dosud bránily takto přímo vyslovit. Ironický rozměr má tahle komunikační nehoda navíc i v tom, že v obecném mínění je autorka výroku o „intimním styku“ považována za přesně ten typ ženy, do kterých se sama trefuje. Totiž těch, které dělají kariéru „přes postel“.
Je půvabná a výrazně mladší než její dnešní partner, kterému (viděno pohledem zvenčí) rozbila mnohaleté manželství. Vzala si ho v době, kdy byl považován za jednoho z nejmocnějších českých politiků a kterému se s velmi vysokou pravděpodobností přisuzovala budoucnost premiéra, možná i prezidenta.
Tak byla nejčastěji a téměř už stereotypně vykreslována v satiře. Nemůže se tedy divit, když je teď zahrnována poznámkami, že nejspíš mluví ze své zkušenosti, případně je připomínáno přísloví o potrefené huse, která kejhá.
Ona ani její muž neudělali nic pro to, aby tento stereotyp nějak utlumili. On v rozhovorech v médiích často zmiňoval, že má mladou a půvabnou ženu, což mezi řádky nešlo číst jinak než jako obdobu jeho jiného proslaveného výroku, totiž: „Dámy a pánové, kdo z vás to má?“, který se ovšem netýkal mladých partnerek, nýbrž výše měsíčního příjmu.
No a ona zase proslula výrokem o „sexy mozku“ svého muže. Intelekt partnera lze popsat mnoha pěknými slovy. Ale když mladá žena řekne o svém starším manželovi, že jeho mozek je „sexy“, nelze se pak divit, že se satira týká právě intimních momentů jejich života.
Satiře nepochybně budou čelit i mladé začínající političky, které se v posledních volbách staly poslankyněmi. Je úsměvné, když se proti uvedenému výroku ohrazují političky jako Miroslava Němcová či Vlasta Parkanová. Ach ne, ty věru nikdo nepodezírá, že by si současné posty snad zasloužily popsaným způsobem.
Dotyčné mladé dámy jsou z více stran, ale nejpravděpodobněji je najdeme ve Věcech veřejných. Tedy v tom pozoruhodném politickém seskupení, které nespojuje žádná ideologie (nebudeme-li tedy považovat populismus za legitimní ideologii), nýbrž úzké vazby na soukromou bezpečnostní agenturu. Tu založil a donedávna řídil muž, který straně fakticky vládne. A pak je tu ještě jeden „společný jmenovatel“ a tím jsou půvaby mladých žen.
Zase jsme u těch stereotypů, které tak moc ovlivňují to, jak o věcech uvažujeme. Věci veřejné od počátků své kampaně používaly své kandidátky „na okrasu“, jako doplněk zadumaného a populárního televizního moderátora. Nikdy jsme se přesně nedozvěděli, v čem je jejich specializace, odbornost či konkrétní přínos pro stranu. Dlouho to pro nás ani nebyly skutečné kandidátky. Neměly jméno, jen pěknou tvář.
A aby onen stereotyp mohl být opravdu silný, nafotily političky Věcí veřejných erotický kalendář. Je vkusný a elegantní, ale obsahuje ten druh fotografií, které najdeme v lesklých pánských časopisech. Aby bylo jasno, nejsem puritán ani pokrytec. Mám v pracovně na stěně kalendář aktů na tento rok, který udělaly mladé knihovnice z Brna. V jeho podtextu je recese a snaha zachránit třeba i s „nasazením vlastního těla“ obor, který je v jednadvacátém století v ohrožení. Ale „nasazovat vlastní tělo“ v politice má úplně jiné konotace.
Není divu, že se kalendáři dostalo pozornosti i v zahraničních médiích. Počátkem června o něm vyšel celostránkový článek v evropské edici amerického deníku Wall Street Journal. A ještě po dvou týdnech je na webu tohoto deníku stále zdaleka nejčtenějším textem.
Fotografie z dotyčného kalendáře kolují po celém internetu. Komentátoři i blogeři je milují. Toť paradox moderní civilizace. Poslankyně Věcí veřejných jsou v politice krátce, a hned jsou tak populární. Možná i víc než prezident, který přitom už tolik let poctivě popírá globální oteplování.
Feministky se v názoru na kalendář vzácně rozcházejí. Podle některých z nich je nevkusný a nedůstojný, protože ženy degraduje pouze na sexuální symboly. Ale část feministek poslankyním Věcí veřejných tleská. Vždyť využily svých půvabů a prosadily se v dosud tak mužském světě české politiky.
Kéž by však decentní nahota z kalendáře byla jen prostředkem k dosažení nějakých vyšších cílů. Kdyby se teď třeba ženy v parlamentě chopily nějaké konkrétní agendy a (už oblečené, pochopitelně) ji začaly prosazovat. Ale na to zatím marně čekáme.
Celkově jsme se toho moc o novickách ve sněmovně nedozvěděli. Že se necítí na exekutivní funkce (a tím pádem je česká vláda jednou ze dvou v Evropě, v kterých není žádná žena), že se místopředsedkyně Věcí veřejných provdala za muže s největším vlivem ve straně a že si jiná poslankyně „ráno něco myslela, ale odpoledne si už myslí něco jiného“.
Toť skvělý materiál pro satiru! Hloupé je, že jeho součástí jsme i my voliči.
LN, 26.7.2010
Autor je novinář
