V současné době zažíváme jistou krizi. Dosavadní stranický systém prošel po posledních volbách do poslanecké sněmovny otřesem. Razantní nástup nových stran TOP 09 a Věci veřejné destabilizoval stranický systém. Zároveň byl doplněn fenoménem kroužkování, kdy bylo zvoleno celkem 47 poslanců (tedy 23,5%) nové sněmovny z „nevolitelných míst na kandidátce, přičemž například u ODS tento podíl činil až 32,1%¹. Zdálo se, že politická mapa Česka se pohnula. Nedávné komunální a senátní volby pak tuto destabilizaci, nebo možná přesněji „refragmentaci“ (na přesné zhodnocení si budeme muset ještě nějaký čas počkat), potvrdily.

Nástup „nových“

„Nové strany“ TOP 09 a VV sice nedosáhly výsledků srovnatelných s červnovými sněmovními volbami, ale volby přinesly poměrně široký nástup lokálních protestních hnutí a malých stran, za všechny jmenujme alespoň Občané pro Budějovice, Ostravak či M.O.R. ve Zlíně. Senátní volby pak potvrdily silnou pozici hnutí Severočeši.cz, kdy toto získalo dva mandáty, a dosáhlo tak shodného výsledku jako vládní TOP 09 a mnohem lepšího výsledku než taktéž vládní Věci veřejné (0 mandátů).

Jak „preferenční smršť“, tak posílení nových a lokálních uskupení lze interpretovat jako zvýšení zájmu lidí o politiku. Zdá se, že v lidech stoupá zájem o věci veřejné a o tom, jak naloží se svým hlasem u volebních uren, více uvažují.

Je to však ta správná cesta?

Není a nesmí být. „Nové“ ještě logicky neznamená „lepší“ a dokonce ani „jiné“. Nadšení z „nového“ se rychle a snadno může změnit v deziluzi podobnou té, když pod vánočním stromečkem nalezneme krásně zabalený dárek a po jeho rozbalení na nás vypadnou staré, děravé a páchnoucí ponožky. A i kdyby tomu tak náhodou nebylo, pak se rozhodně nejedná o systémové řešení, ale naopak o velké nebezpečí pro naši stále ještě mladou demokracii. Nástup nových a nesourodých stran znamená zároveň zvýšení fragmentace stranického systému, která může vést až k rozpadu a zablokování systému politického.

Jaká je tedy ta správná cesta změny politiky?

Ač to může znít nevábně, považuji za ni zvýšení aktivní stranické participace, tedy česky: lidi, vstupujte do politických stran! Uvažte, že například v osmkrát lidnatějším Německu mají dvě největší a hlavní politické formace SPD a blok CDU/CSU více než půl milionu členů, konkrétně SPD cca 513 tisíc, CDU 517 tisíc a CSU 160 tisíc. Nejmenší strana zastoupená v Bundestagu vlastní frakcí Svazek 90/Zelení pak 50 tisíc členů. Oproti tomu v Česku jsou i více než 20 let po listopadu ´89 stále nejpočetnější komunisté (cca 70 tisíc členů), druzí pak lidovci (cca 40 tisíc) a až za nimi ODS a ČSSD (30 tisíc, respektive 22 tisíc).

Politické strany v zemi, se kterou nás pojí vůbec nejdelší hranice a i mnohá společná historie, tak mají přibližně dvacetkrát větší členskou základnu. Zohledníme-li pak odlišnou lidnatost, zjistíme, že české politické strany jsou přibližně třikrát „menší“. A přitom tomu tak nebylo vždy, například nejvlivnější strana I. republiky (vítěz tří ze čtyř prvorepublikových voleb – 1925, 1929 a 1935), tj. agrární strana, měla v roce 1918 přibližně 91 tisíc členů.

Šíbři to mají snadné

Nízká početnost členské základny se pak velmi zřetelně projeví na té nejnižší, tedy obecní a městské, úrovni. Má-li stranická buňka v určitém středně velkém městě (řekněme 30 tisíc obyvatel) přibližně 30 členů, pak stačí místním šíbrům k jejímu ovládnutí získat 31 nových, nebo přesvědčit 16 stávajících členů (případně mix obou těchto cest). Je to tak snadné! Stačí dát befel vlastním zaměstnancům (to pokud jste spíše v pravicové straně), nebo „nakoupit“ nějaké sociálně vyloučené (to spíše v levicové straně) a máte vyhráno. Máte absolutní kontrolu nad stranickou buňkou a tím pádem i nad podobou kandidátky do zastupitelstva. No, a když se podobných šíbrů jako vy sejde více, můžete si spojenými silami „vybojovat“ i nějakého toho poslance nebo senátora, případně, pokud jste fakt dobří jako třeba Martin Bursík, i ovládnout celou stranu.

A právě tento jev ještě podtrhují nové strany. Radši ani nevědět, kolik mají členů. Ovládnout je nemusí být vůbec problém. Pro spravedlnost nutno podotknout, že například Věci veřejné si svou křehkost uvědomují a nové členy si prověřují a nevezmou k sobě jen tak každého.

Měňme stávající strany místo zakládání nových

Nebojte se vstupovat do politiky. Obzvlášť víte-li, že máte službě veřejnosti co nabídnout. Politiku nelze změnit zakládáním politických stran. To je cesta sisyfovská, která nevede k cíli. Mnohem jednodušší i účelnější je vstupovat do zavedených politických stran. Uvědomuji si, že podobná zvolání mohou v českém prostředí vzbuzovat ironický úšklebek, ale je to opravdu ta nejlepší cesta. Chápu, že komunistický režim znetvořil ideu politického stranictví a že své si přisadil i Václav Havel. Slovo „politická strana“ tak má dnes podivnou pachuť, jako by byla nositelem a priori čehosi nechutného, prohnilého, jakoby snad ani nepatřila do slušné společnosti. A právě to se musí, chceme-li změnit politiku.

Změňme politické strany, a změníme tak i politiku.

¹Tato data pocházejí z výzkumu PhDr. Miloše Brunclíka, Ph.D., který prezentoval na konferenci Parlamentní volby 2010: otázky a analýzy pořádané Centrem pro výzkum veřejného mínění Akademie věd České republiky 4. října 2010

Autor je předsedou Politologického klubu Mladých konzervativců