Nejspíš i proto, že bude mít větší legitimitu, a to přesto, že podle naší ústavy prezident není samostatný politický hráč. Jenže větší legitimita evokuje automaticky představu, že posilujeme politickou moc. To potvrdil v neděli v ČT i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který vytkl novému zákonu hlavně to, že neřeší nově kompetence prezidenta.

Ale jisté obavy vznikají asi i proto, že už i s posledním nepřímo voleným prezidentem, který měl menší legitimitu, jsme učinili špatné zkušenosti, jak ukázal lednový průzkum CVVM: hodnoty všech měřených ukazatelů u Václava Klause poklesly, přičemž nejvíc mu občané vyčítají, že má malý kontakt s občany: dostal jen 32 procentních bodů. A připustíme-li teorii některých odborníků, že prezident dostává u nás automaticky oproti jiným státním úředníkům v průzkumech bonus ve výši třiceti bodů, který je třeba odečítat, dostáváme se dokonce k velmi nízkým číslům i u jiných měřených hodnot, jako je například jeho autorita u občanů. Vyšší legitimita je pak v přímém rozporu s naměřenými hodnotami.

Přes tyto obavy ale přímou volbu ve středu 8. února 2012 schválil nakonec i Senát a podporují ji, podle agentury SANEP, čtyři pětiny občanů, zdrženliví jsou převážně někteří politologové a komentátoři, kteří jsou ale nejvíc slyšet. Jenže věc není rozhodnuta definitivně, protože zbývá ještě schválit prováděcí zákon, který není nijak jednoduchý: má 79 paragrafů. Jde třeba o takové věci, jako je garantování pracovního volna pro kandidáty, zajištění prezentace ve veřejnoprávním rozhlase a televizi, právo na zmocněnce, který za ně bude jednat s úřady atd. Prováděcí zákon se sice přijímá jen nadpoloviční většinou přítomných poslanců, ale Senát už do návrhu nemůže zasahovat, tedy podávat pozměňovací návrhy.

Dohody mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem musí proběhnout předem. Nejpozdější termín, v kterém musí tento zákon vstoupit v platnost, aby volba mohla proběhnout na přelomu ledna a února roku 2013, dle právníků je proto 1. říjen 2012. Kdyby se senátoři nedomluvili včas s poslanci, mohla by být ještě přímá volba zhacena. Minimálně v příštím roce by se ještě volilo nepřímo, pokud si nepřipustíme možnost, že bychom nějakou dobu byli bez prezidenta a jeho pravomoci by přešly na premiéra a předsedkyni sněmovny.

U nás je problém přímo zvoleného prezidenta o to větší, že není dle ústavy z výkonu své funkce, na rozdíl od jiných prezidentů, zodpovědný. Bude-li si takový prezident vykládat ústavu extenzivně, hrozí ještě větší oslabení vlády minimálně třeba tím, že bude zdržovat jmenování či odvolávání ministrů, velvyslanců, soudců, členů bankovní rady či uzavírání mezinárodních smluv. Vzpomeňme, že jednoho soudce, Petra Langera, Václav Klaus dodnes nejmenoval, ač ho k tomu vyzval soud, zřejmě hlavně proto, že se mu v roce 2005 vzepřel. Nebezpečné by rovněž bylo, jak jsme v poslední době viděli, kdyby nový prezident zasahoval vládě do zahraniční politiky a nerespektoval, že za ni odpovídá výhradně vláda, která je za všechny akty výkonné moci odpovědná parlamentu.

Pokusme se tedy podívat na to, kvůli čemu by prováděcí zákon nemusel projít. Úskalí je hned několik. Za prvé určení finančního limitu na kampaň. Názory na výši peněz investovaných do reklamy se značně rozcházejí: sociální demokraté hovoří o deseti či patnácti milionech a Věci veřejné o sto milionech a ještě není rozhodnuto, budou-li moci podporovat kandidáty právnické osoby, tedy firmy. Bude-li limit příliš nízký, nebude mít nestranický kandidát skoro žádné šance. Jenže větší problém než určení limitu představují mechanismy, které by skutečnou výši a zdroje kontrolovaly.

Jak víme, Jiří Paroubek třeba tvrdil, že u některé agentury dostal bonus 95 procent. Za takové situace se skutečné náklady nedají doopravdy zjistit. Další problém spočívá v kontrole listin, které musí předložit nezávislí kandidáti. Na nich musí být podpisy nejméně 50 000 občanů, kteří je podporují. Na to zase upozornil Pavel Rychetský. A připočteme-li k tomu, že ODS byla k podpoře přímé volby donucena a že prezident je silně proti, existuje stále možnost, že zákon projít nemusí.

Připustíme-li ale možnost, že nakonec i prováděcí zákon bude včas schválen, některá jména kandidátů už musíme brát vážně, i když jejich vrcholná kampaň by začala až po podzimních krajských a senátních volbách v listopadu a prosinci. Podle průzkumu Medianu pro Mladou frontu Dnes má největší šanci na zvolení bývalý premiér Jan Fischer a za ním s méně než polovičními preferencemi Jan Švejnar. Podle agentury SANEP je na prvním místě Jan Švejnar a na druhém místě Jan Fischer, tedy opět dva nestraničtí kandidáti. Podle internetové ankety v Lidových novinách zase nejvíc bodů nasbíral Karel Schwarzenberg a s polovičním počtem hlasů je za ním Jan Fischer. Pro některé voliče zřejmě není kníže taky typickým straníkem.

Nepočítáme-li věčné kandidáty jako je paní Bobošíková či pan Zeman, kteří zřejmě nemají vůbec žádné šance, tak důležité bude, s jakými kandidáty přijdou dvě největší strany, které se doposud nerozhodly. ODS se prý rozhoduje mezi paní Němcovou a panem Sobotkou, ti ale v době obecného znechucení ze stranické politiky asi jako staří harcovníci velkou šanci nemají.

To nejnovější možný kandidát sociálních demokratů Jiří Dienstbier mladší by mohl mít větší šance, protože několikrát ukázal, že je schopen se statečně postavit proti zavedenému stranickému politikaření. Připustil to v sobotním Právu i Karel Schwarzenberg, když řekl: "Předpokládám spíše, že situace příští rok bude příznivá kandidátovi, kterého postaví sociální demokraté." Já osobně bych však šance nestranickým kandidátům, zvláště, když se za ně některé strany postaví, tak malé nedával, a to přesto, že těm oběma nejčastěji skloňovaným kandidátům chybí přesvědčivý a silný osobní příběh, který by zaručoval jejich vysokou integritu. To ale není výpověď o nich, ale o nás, občanech.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6