Zatímco se hraje oblíbená předvolební hra pod názvem „komunistické nebezpečí“, jehož kontury jsou poněkud nejasné, skutečného a velmi konkrétního nebezpečí pro naší demokracii si dlouho nikdo téměř nevšimnul. Není divu, protože kdo by předpokládal, že toto nebezpečí se skrývá přímo v lůně úřadu, jehož hlavním posláním je demokracii chránit?

Řeč je o Národním bezpečnostním úřadu. Důvodů, proč je úřad, který by měl strážit bezpečnost země, podezřelý z toho, že se někteří z jeho vysokých úředníků zapletli s kriminálně vyšetřovaným Berkovým gangem, je několik.

Plod opoziční smlouvy

Jedním z hlavních je samotný vznik NBÚ. Ten byl ve své současné podobě vytvořen před vstupem země do NATO, na základě zákona, který byl přijat v červnu 1998 - tedy v době doznívající vládní krize z roku 1997. Zákonné kompetence NBÚ byly sice poměrně jasné, ale záhy se ukázalo, že zákon je poněkud zmetkovitý, protože nechává v tak citlivé oblasti, jakou je národní bezpečnost, příliš mnoho prostoru pro interpretaci. Od 1.1.2006 sice platí nový zákon, ale s důsledky původního zákona budeme ještě nějakou dobu žít.

Problémem též bylo, že NBÚ byl na základě zmíněného zákona vytvořen v době opoziční smlouvy, s jejíž pomocí si „rozdělily stát“ dvě největší politické strany. Většina politických rozhodnutí v této době byla neprůhledná - včetně toho, zda jmenování ředitele NBÚ bylo v rámci opoziční smlouvy cele ponecháno v rukou sociálně demokratické vlády nebo zda bylo výsledkem nějaké zákulisní dohody s občanskými demokraty.

Snad proto, že NBÚ má zabezpečit, aby nebyla ohrožena státní tajemství, bylo jistou aurou tajemství vždy obklopeno i to, kdo a jak přesně rozhoduje o výsledcích bezpečnostních prověrek. Nekvalitní zákon to umožňoval a NBÚ byl opakovaně obviněn z neregulérnosti bezpečnostních prověrek. Pod tlakem médií bylo v roce 2004 dokonce nařízeno přezkoumání prověrek od roku 2002.

Přístup k citlivým informacím ze soukromí prověřovaných osob vždy dával NBÚ obrovskou moc nad lidmi, o kterých rozhoduje. Zároveň činily tyto informace z NBÚ přirozený předmět zájmu nejrůznějších skupin, které by se k takovým informacím chtěly dostat. I proto bylo nesmírně důležité, kdo jsou lidé, kteří v NBÚ pracují, a zejména pak lidé, kteří NBÚ vedou.

Pokud bychom měli dnes tento úřad, jehož činnost je zahalena rouškou tajemství, soudit podle lidí, kteří ho vedli, máme velký problém. Nejdůležitější roli při jeho formování sehrál člověk Stanislava Grosse, Tomáš Kadlec, který musel odejít během Špidlovy vlády. Později působil ve firmě Čepro…

Bezpečnost a lustrace

V obecnější rovině je možné argumentovat, že se nám jako bumerang vrací jistý druh alibismu, který česká společnost praktikuje ve vztahu ke své minulosti. Na základě lustračního zákona byla vyřazena, možná po právu, ze státní správy velká skupina lidí, kteří si zadali s tajnou policií minulého režimu. Nezkoumalo se ale skutečné individuální zavinění těchto lidí. Lustrační zákon vytvořil společenskou fikci, která se mnohým zamlouvala: už ze zákona bylo jasné, kdo byli v bývalém režimu ti špatní a kdo pouhé oběti režimu.

Největších tunelů, podvodů a činů podemílajících demokratické zřízení se ovšem v posledních 16 letech nedopustili pozitivně lustrovaní. Spáchali je lidé s čistými „lustráky“ a čistými trestními rejstříky. Příčiny nespolehlivosti mnoha lidí jsou tak evidentně mnohem početnější, než ty vyjmenované v lustračním zákoně. Jinými slovy: opakující se snahy „řešit“ problematické úseky našich dějin s pomocí kolektivní viny způsobuje, že nikdy nevznikly mechanismy a etické normy pro posuzování toho kterého člověka skutečně na základě individuálních měřítek.

Kriminalita bezúhonných

Lidé, kteří vybudovali NBÚ, jsou podle zákona bezúhonní a přesto se na NBÚ dějí tak podivné věci, že se je tohoto strážce demokracie a bezpečnosti třeba bát. Pokud nemá dojít k ještě horším skandálům, než je ten současný, je třeba, aby byl celý úřad víceméně znovu personálně vytvořen. Přitom by mělo být naprosto jasné, kdo jsou a zejména podle jakých kritérií jsou vybíráni lidé, kteří mají ve svých rukách obrovskou moc rozhodovat o osudu druhých a navíc disponují informacemi, které mají nejen pro nejrůznější kriminální skupiny, ale i pro politiky a média velkou tržní cenu.

Pokud nebude jasné, jak a kdo s těmito informacemi nakládá, jsme všichni v nebezpečí.

Hospodářské noviny, 9.2.2006

Webová stránka Jiřího Pehe