Doufat, že se startovní pole přímé prezidentské volby stabilizuje, asi hned tak nemůžeme. Ještě nedávno to vypadalo, že je uchazečů dost, leč do hry zničehonic vstoupil Vladimír Dlouhý. Podobná situace se může kdykoli zopakovat. První volba hlavy státu všemi občany má příchuť dobrodružna a tajemna. Leckdo tudíž chce být při tom.

Přesto překvapuje, kolik podobných adeptů se nám nabízí, a to zejména v pravicovém spektru. Bankéřský stav hájí nezávislí kandidáti Jan Fischer a Vladimír Dlouhý. K ideologům, říznutým navíc euroskepticismem, můžeme řadit Klausova tajemníka Ladislava Jakla, který uspěl v primárkách Strany svobodných občanů, Janu Bobošíkovou, stojící na čele Suverenity, a částečně i výrazně antikomunistického Přemysla Sobotku v dresu ODS. Ležérní solidnost vyzařuje z Karla Schwarzenberga z TOP 09 i z lidovkyně Zuzany Roithové. Stále nerozmyšlen zůstává ekonom Jan Švejnar.

V agenturách zkoumajících názory veřejnosti se proslýchá, že by dalším kandidátem mohl být exguvernér národní banky Zdeněk Tůma, zvlášť kdyby vysoký věk či zdravotní potíže vyřadily ze zápolení ministra Schwarzenberga. Nezřídka se ozývají výzvy, aby se do soutěže přihlásili Tomáš Halík, Bohuslav Svoboda, Petr Pithart či Táňa Fischerová.

Už dnes je ale zřejmé, že rozdíly mezi pravicovými kandidáty jsou minimální. Slibují stabilitu, slušnost, připravenost podporovat rozumné reformy a euroatlantickou orientaci České republiky. Předbíhají se navíc v příslibech, jak by zabránili jmenování vlády opírající se o komunisty. Dokonce zazněla i slova o profackování potenciálního premiéra, který by s takovým nápadem přišel. Podobný antikomunismus je obzvlášť pikantní u někdejších členů – podle zákona zločinné – předlistopadové KSČ Jana Fischera a Vladimíra Dlouhého.

Speciálně mezi těmito dvěma kandidáty – plus případně Janem Švejcarem – bychom složitě hledali pět rozdílů. Zlí jazykové už také nakousli myšlenku, že snadno zaměnitelný Dlouhý se o prezidentství přihlásil proto, aby buď ubral hlasy Fischerovi ve prospěch jiného zájemce, třeba Miloše Zemana, nebo aby propagoval banku Goldman Sachs, se kterou spolupracuje. Ostatně z dalších jejích konzultantů se už vyklubali premiéři Řecka a Itálie.

Docela komicky působí snaha obou pánů dávat na odiv svoji nezávislost. Vladimír Dlouhý hovoří přímo o apolitičnosti, přestože dlouhá léta byl ministrem, místopředsedou Občanské demokratické aliance a nejpopulárnějším českým politikem. Jan Fischer by se zase mohl pasovat do role novodobé královny Koloběžky: byl totiž nadstranickým předsedou vlády velké koalice. Jinak ministerský tým, který mu v roce 2009 nanominovali Mirek Topolánek a Jiří Paroubek, asi nazvat nemůžeme. Dlouhý se pro změnu zastává opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD v roce 1998.

Kdo touží po výrazných kandidátech s proříznutými ústy, upře pozornost na Janu Bobošíkovou a Ladislava Jakla. První sází na české buchty, druhý na české pivo. Za oběma mohou jít hlasy stoupenců nacionalistické pravice – Semínova a Bátorova sdružení D.O.S.T. a podobných subjektů. Jejich kampaň bude patrně kritická k Bruselu i Berlínu, k multikulturalismu i levicovému aktivismu.

Naopak sympatizanti konzervativní důstojnosti, jen občas polechtané jadrným výrazem, podpoří Karla Schwarzenberga. Nic zásadního by ve funkci neudělal – ani ostudu, což po završujících se deseti letech Václava Klause není vůbec málo. Nebýt tragikomického přešlapování v kauzách Vlasty Parkanové a Miroslava Kalouska, šlo by Schwarzenberga označit za nejméně provokujícího a nejvíce stmelujícího kandidáta na pravici.

Jenže do voleb je daleko, nevíme, co se na koho vyvrbí, a těžko se dá odhadnout, jestli na občany více zabere propracovaný program nebo americky okázalý styl kampaně. Už teď ale můžeme konstatovat, že tuzemské pravici chybí silná integrující osobnost schopná vyhrát jakýkoli personální souboj. Potom ani nepřekvapí, kolik pravicových voličů už teď rozfoukává ohýnek naděje Miloše Zemana. Stačí, aby předvedl své liberální postoje v ekonomice, protiarabský osten v zahraniční politice a přidal špetku nefalšované vůle po vítězství.

Zatímco se budou na pravici vzájemně vybíjet četní adepti, kteří hodně chtějí, ale málo nabízejí, nepočetné hrstce kandidátů nalevo od středu nezbude než plánovat srozumitelné poselství pro druhé volební kolo. V něm jejich šance budou nemalé. Jakkoli se totiž přímá volba prezidenta v mnohém liší od většinových voleb do Senátu, společným rysem druhého kola může být inklinování s vládou nespokojených voličů k umírněným a obecně přijatelným uchazečům z tábora demokratické levice.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6