Český nebo československý prezident nikdy ve zdejším ústavním systému za bůhvíjak dlouhý konec provazu netahal. Přesto se těšil zájmu a úctě.

Tomáš G. Masaryk s Edvardem Benešem si to zasloužili prací na vzniku samostatného státu. V podobné pozici byl i Václav Havel. Pozoruhodnější je, že jistý respekt měli u nemalé části obyvatel i komunističtí prezidenti, i když šlo o pěkné ptáčky. Zjevně si vážíme už samotné funkce.

Přesto můžeme autory české ústavy podezřívat z jisté zlomyslnosti. Vyprojektovali prezidentský úřad coby kancelář, ve které se především podepisuje a tu a tam se z ní jde položit věnec. Zároveň ale sídlem prezidenta zůstává Pražský hrad, čnící nad všemi ostatními ústavními institucemi. To svádí k tomu, aby se nehledě na kompetence choval prezident buď jako silný lídr, anebo jako svévolný papaláš. Sociologové nespočetněkrát zmapovali, že stojíme o první variantu. Dostává se nám jí ale?

Charaktery se nejlépe poznají v krizových situacích. Podstatné se oddělí od nepodstatného a i prezidenti prokážou, co v nich skutečně je.

Sotva vypukla koronavirová epidemie na Slovensku, vystoupila prezidentka Zuzana Čaputová po boku tehdejšího premiéra Pellegriniho. Zatímco on srozumitelně referoval o opatřeních, která je nutné přijmout, ona lidem vzkázala, že je i v těžkých okamžicích s nimi, že je nutné zachovat klid a rozvahu a že společně se dá všechno zvládnout. Chleba po slovech Zuzany Čaputové nezlevnil, přesto vytěžila ze své role maximum, aby Slováky povzbudila.

Český prezident před kamery předstupuje, až když se všichni ptají, kde je mu konec, nebo když jej někdo vlivný ponoukne, jako o Velikonocích kardinál Duka. V době, kdy už platila přísná karanténa, posílal herce bavit klienty domovů pro seniory. Roušku si na televizní obrazovce navlékl až jako poslední.

Věty, kterými uklidňuje veřejnost nebo kterými děkuje zdravotníkům a záchranářům, se zpravidla ztrácejí v útocích na neoblíbené novináře a opoziční politiky, včetně komunálních. Také další pasáže jeho projevů jsou skoro neměnné. Už léta přece víme, že mu leží v žaludku daňové výjimky a solární baroni nebo že bojuje za masivnější investice, zpravidla do betonářských orgií.

Přitom kdo si pamatuje Miloše Zemana před třiceti lety, vzpomíná na bystrého analytika a nápaditého vizionáře. Kdeže ale loňské sněhy jsou. Z liberála střihu německé FDP, za kterého se sám považoval, se vylíhnul národovec ochotně se stýkající s pány Konvičkou nebo Okamurou. Místo ražení cesty Evropou od Zemana slýcháme obhajobu Ruska a Číny. Když má mluvit, mlčí, když je lépe šetřit slovy, pouští si ústa na špacír.

Není se čemu divit, že Pražský hrad připomíná palác ze slonoviny a nejčastěji o něm slýcháme kvůli prezidentovým spolupracovníkům. Třeba když poradce Nejedlý po návratu z Číny opakovaně porušil karanténu nebo když kancléř Mynář sezval přátele na zabijačku ve dnech, kdy se nedal ani pořádně vystrojit pohřeb, a už vůbec ne svatba.

Veškerou symboliku pak najdeme na fotografii ze setkání Miloše Zemana se svými poradci a krizovým štábem v Lánech. Jeden sedí natěsnaný vedle druhého, před nimi talíře s vybranými uzeninami a sýry. Roušky ale mají pečlivě na tvářích. Jestli jsou jim k něčemu, můžeme jen domýšlet.

My zase máme prezidenta. Jestli nám je k něčemu a zvedá hlas i jindy, než když bojuje za své větší pravomoci nebo zájmy východních mocností, ať si každý odpoví sám.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)