POLITIKA: Prezident a ministr zahraničí
Nikdy se ale prezident a ministr zahraničí vzájemně slovně nenapadli, jednalo se jen o různé názory na události.
Našemu panu ministru v této věci moc nedůvěřuji, on je svým dosavadním životem a desetiletí trvajícím pohybováním se po Evropě trochu na jiné straně barikády, řekl prezident na adresu pana Schwarzenberga. Onou věcí, v níž mu moc nedůvěřuje, je spor o lisabonskou výjimku, o níž bude ještě řeč, a důvěra v českou diplomacii.
A ministr zahraničí Schwarzenberg? Ani jeho slova nebyla příliš povzbudivá, říká totiž: Ta nedůvěra je smutná. Pan prezident Klaus má své poněkud svérázné názory a předsudky a s tím v jeho věku už taky nepohnu. Myslím, že to sahá daleko do minulosti. Zdá se, že v této generaci přežívá to, jak se tu v padesátých letech, kdy jsme oba vyrůstali, vtloukalo do hlavy učení Zdeňka Nejedlého, které zatracovalo vše, co se týkalo katolické církve a šlechty a tak dále, to byli nejhorší velezrádci, konec citátu.
Řekl bych – citoval jsem z Lidových novin -, že ani z jedné strany to nebyla hezká slova, a řekl bych dokonce, že to byla jedna z nejošklivějších slov, která po listopadu prezident o ministru vlády tohoto státu a naopak vyslovili. A píšu o tom, protože se domnívám, že se nejedná jen o ta slova, ale že za tím stojí rozdílné názory obou mužů. To je totiž na celé věci nejsmutnější: oba mají svým způsobem pravdu. A proto o celé věci píšu, protože se domnívám, že se nejedná o okamžité odsouzení toho druhého, ale o různé politické postoje, které mohou mít neblahé důsledky pro Českou republiku.
Vůbec bych se nevracel do minulosti a neměl prezidentovi za zlé, že ministrem zahraničí jmenoval politika, s nímž může mít politické spory. Každý přece věří, že s tím druhým vyjde, neměli bychom toto právo ubírat ani prezidentovi. Nehledě k tomu, že chtěl rychlým řešením přispět ke jmenování stabilní vlády.
Co je všechno ve hře? Oficiálně je to ona prezidentova výjimka z Lisabonské smlouvy, k níž měli různí političtí hráči u nás výhrady a jež může být nyní ohrožena. Proč? Za švédského předsednictví Evropské unie, když prezident konečně smlouvu svým podpisem ratifikoval, mu bylo ze strany Evropské unie přislíbeno, že Českou republikou požadovaná výjimka z Evropské listiny práv a svobod bude připojena k přístupové smlouvě s Chorvatskem, což by mělo být ode dneška asi tak za rok. Jenže nebylo tehdy explicitně řečeno, zda bude tato výjimka schvalována spolu s onou přístupovou smlouvou. A nyní má prezident obavy, aby nedošlo k tomu, že zmíněná výjimka a přístupová smlouva bude schvalována každá zvlášť, neboť v tom případě by schválení výjimky mohlo být ohroženo.
A jeho obavy pramení i z toho, že by se ministr zahraničí za onu přislíbenou výjimku málo bil. Ten ovšem jakékoli pochybnosti v této záležitosti nepřipouští, protože – podle jeho slov – smlouvy se musí dodržovat.
To je ona oficiální verze potenciálního sporu mezi prezidentem a ministrem zahraničí. Jsem ale přesvědčen, že existuje cosi jako zásadní vztah k Evropské unii, což je zcela určující a v tom se jistě stanoviska prezidenta a pana Schwarzenberga rozcházejí. A tady je na místě otázka, kterou si položila v Lidových novinách Petruška Šustrová: co je vlastně špatného na onom trvalém pohybování se po Evropě? Na tenhle výrok budou totiž jistě všichni Češi, kteří se před časem po té západní Evropě nesměli pohybovat, jistě alergičtí.
Tady někde je jádro problému. Říká se – a jistě oprávněně -, že Nečas patří ke Klausovým mužům. A těm je současná Evropská unie takřka solí v očích. Proto je programové prohlášení vlády vzhledem k Evropské unii velmi vágní, proto vlastně nevíme, zda je naše vláda eurooptimistická nebo europesimistická. Nevíme to, protože náš ministr zahraničí se pohyboval desetiletí po Evropě, kdežto náš prezident hájí zejména náš národní stát.
Ptám se už po několikáté a stále to nevím. Je Česká republika spíš eurooptimistická nebo spíš europesimistická.?
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
