Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) zaslala před časem politickým stranám majícím šanci proniknout do parlamentu pět otázek týkajících se obrany svobody slova a boje proti cenzuře. Odpovědi se však nedočkala ode všech.

Se zněním každé z pěti otázek a odpověďmi jednotlivých politických subjektů na ně se lze seznámit na stránkách SOSP (č.1, č.2, č.3, č.4 a č.5). Odpověděly na ně ANO, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS, SPD, Trikolóra Svobodní Soukromníci (TSS) a Volný blok (s poněkud zprofanovanou zkratkou „VB“). Zařazení posledního subjektu mezi adepty na vstup do příštího parlamentu je poněkud překvapivé. Když totiž anketa probíhala, tak se v žádném průzkumu voličských preferencí neobjevoval. Ale v SOSP nejspíš usoudili, že přes svou značnou výstřednost (nebo právě pro ni) si tahle partička časem najde dostatek sympatizantů, a její podpora se tak stane měřitelnou. Některé z pozdějších průzkumů tento předpoklad ostatně potvrdily (například zde nebo zde).

Na otázky naopak neodpověděl nikdo z Přísahy, od Pirátů, ze STAN a TOP 09. U těch posledních tří mne mlčení zase až tak moc nepřekvapilo a něco to o nich vypovídá. Proč ale neodpověděla Přísaha? Od nového politického hnutí, které se pro úspěch ve volbách nutně musí vymezovat vůči všelijakému neřádstvu, by se dal čekat spíše opak. V jeho programu (zde) ovšem nic na téma svobody slova a cenzury není. Že by na toto téma pan Šlachta zapomněl? Nebo míří na voliče, pro které to není důležité?

Ale zpět k otázkám a odpovědím. Nemá smysl je tu opakovat a podrobně rozebírat. Podle mne odpovídali rozumně a smysluplně (a v podstatě i obdobně) zástupci ANO, ČSSD, KDU-ČSL, ODS a TSS, zatímco ti z SPD a z VB se předháněli v razanci (přičemž vysoko na body vyhrál ten druhý) a KSČM se starostlivost o svobodu slova tak nějak nedá věřit.

Nicméně u jedné odpovědi (respektive její části) stojí za to se zastavit. Hned na první otázku „Pokud máte ve volebním programu obranu svobody projevu, jaké konkrétní kroky chystáte?“ odpověděl totiž (mimo jiné) pan Patrik Nacher (ANO) toto:

„Je veskrze paradoxní, že bod programu – svoboda beztrestně vyjadřovat odlišný názor – má politický subjekt ve volebním programu v roce 2021.“

Je totiž děsivé, jak je tato poznámka pravdivá. Jak je možné, že tři desetiletí po „sametu“ opět řešíme obranu svobody slova? Ta byla jedním z témat prvních svobodných voleb po pádu komunismu v roce 1990. V té době již však byla cenzura zrušená, a tak šlo především o potvrzení toho, že k tomu došlo v souladu s vůlí voličů. Od té doby bylo toto téma upozaděno. Důvod byl jednoduchý. Svoboda slova a neexistence cenzury se staly záležitostmi tak samozřejmými a nezpochybnitelnými, že nikoho ani nenapadlo se něčím takovým zabývat.

A tak pokud chceme zjistit, kdy naposledy se u nás za svobodu slova opravdu bojovalo, musíme se vrátit v čase ještě o rok zpět. Konkrétně do června 1989, kdy spatřila světlo světa petice „Několik vět“ (zde). Svobodě slova v ní byl věnován bod 4, který zněl takto:

„Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.“

Soudruzi to samozřejmě nechtěli nechat jen tak, a tak ÚV KSČ rozeslal na své sekretariáty dálnopis (zde), ve kterém je instruoval, jak čelit „demagogii mající manipulovat veřejnost“ (zajímavé, jak některé slovní obraty ani po 30 letech nezestárly), kterou petice podle něj obsahovala. Na požadavek odstranění cenzury a zajištění svobody slova reagoval (mimo jiné) takto:

„... Pod požadavkem svobodné výměny názorů a legalizace sdělovacích prostředků tzv. nezávislých struktur se skrývá snaha uvolnit prostor pro otevřené útoky proti socialismu v tisku ... Tzv. nezávislé skupiny se chtějí zmocnit pozic ve sdělovacích prostředcích, aby mohly manipulovat veřejným míněním, jak to ukázaly zkušenosti z let 1968 – 1969 ... Pomlouvají nás ze skryté cenzury ...“

Když pomineme přeci jen již trochu archaický slovník, nepřipadá vám ta argumentace poněkud povědomá? Stačí jen prohodit slovíčka. Místo „socialismu“ dát třeba „menšiny“ a místo „tisku“ dát „internet“ a máte před sebou typické vyjádření nějakého samozvaného „bojovníka proti nenávisti, dezinformacím a lžím“, kterých se v poslední době vyrojilo opravdu požehnaně.

Existence svobody slova, a především její praktické dodržování, je jakýmsi lakmusovým papírkem toho, nakolik je svobodná i daná společnost. Její přeměna v nesvobodnou pak probíhá buď rázně (takříkajíc „přes noc“), nebo postupně. V prvním případě je často provázena nějakým násilím, zatímco v tom druhém jde o změnu plíživou a nenápadnou, kdy jsou jednotlivá opatření oklešťující svobodu dávkována, přičemž se vše samozřejmě děje ve jménu „budování Dobra“. A nezřídka těmto krokům část společnosti dokonce tleská.

Jedním z prvních těchto opatření je právě postupné omezování svobody slova a zavedení nějaké (byť neoficiální) formy cenzury. Prvotním signálem toho, že něco není v pořádku, je tlak na používání specifického slovníku „přijatelných“ výrazů (v našich podmínkách se mu říká „slovník politické korektnosti“) a definování „správného“ názoru na jednotlivá společenská témata. Ti, kteří jej odmítají slepě přejímat a přicházejí s názory oponentními, jsou pak ostrakizováni a je snaha je z veřejné debaty vyloučit. Vžil se pro to termín „cancel culture“ (psala jsem o tom zde).

Pravda, s těmito jevy se v současnosti setkáváme především v zemích na západ od nás (například zde, zde nebo zde). To však neznamená, že nebezpečí ztráty svobody slova reálně nehrozí i nám. Proto je dobře, že si to uvědomují i politici. Alespoň tedy někteří. Pokud totiž dopustíme, aby zaznívaly jen názory „správné“ a ty „nesprávné“ byly potlačovány (neřkuli tomu budeme ještě tleskat), tak se jednoho nepěkného dne probudíme a zjistíme, že nám zůstala už jen jedna jediná názorová „svoboda“ – „svoboda bezvýhradně souhlasit“...