Poslankyně Alena Páralová navrhla doplnit novelu zákona o státní sociální podpoře tak, aby rodiče pečující o nemocné nebo postižené dítě mohli pobírat rodičovské dávky do patnácti let věku dítěte (namísto do stávajících sedmi let věku) – týká se pouze těch rodičů, jejichž dítě není příjemcem tzv. příspěvku na péči. Takto upravená novela zákona byla posléze prosazena opozicí a pěti poslanci vládní koalice, na které se snesl hněv ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase.

Můj osobní názor je, že povinností státu – bez ohledu na barvu trička jeho politické reprezentace – je kromě jiného též chránit svoje handicapované občany. Týká se to jak dětí (handicap z důvodu nízkého věku), tak invalidů a nemocných, zejména nemocných těžce, chronicky, nevyléčitelně atd. (bez ohledu na věk) – a tedy takto nemocných dětí dvojnásob. Rovněž se domnívám, že by se všem těmto dětem a jejich rodičům mělo pokud možno měřit stejným metrem - na základě diagnózy a věku dítěte.

Protože o peníze jde až v první řadě, rozezlila Petra Nečase (kromě strategie paní Páralové) zejména částka 5 mld. Kč, o kterou by byl údajně každoročně vyčerpáván státní rozpočet, resp. rozpočet jeho resortu.

Bylo by tomu tak opravdu?

Ve věku 8 – 15 let žije v České republice cca 800 000 dětí.

Rodičovský příspěvek činí 7 600 Kč měsíčně, tedy 91 200 Kč ročně. 5 mld. Kč by tedy připadalo na cca 55 000 dětí, což je asi 6,8 % všech dětí ve věku 8 – 15 let. Jak přišel Petr Nečas na to, že je v této věkové skupině každé patnácté dítě nemocné či postižené tak, že vyžaduje soustavnou péči rodičů (nebo jiné osoby), nemám tušení - za mnohem realističtější odhad považuji údaj uvedený paní Páralovou – tedy částku 1 mld. Kč týkající se zhruba každého sedmdesátého dítěte (cca 1,4 % takto postižených dětí v uvedené věkové skupině - přičemž řada z těchto dětí pobírá příspěvek na péči a jejich rodiče by tedy nárok na rodičovský příspěvek již neměli).

Paní Páralová rovněž velmi správně vysvětlila, proč dlouhodobě nemocné děti „nedosáhnou“ na příspěvek na péči: tento příspěvek totiž není – jak by selský rozum napovídal – vyplácen na základě diagnózy pacienta (resp. s přihlédnutím k věku – týkalo by se zejména nemocných dětí), nýbrž na základě dotazníku, který je ušit na míru lidem se smyslovým, mentálním nebo tělesným postižením a zcela opomíjí nejen pacienty s nádorovým onemocněním a leukémií, které uvedla jako příklad, ale rovněž nemocné s metabolickými, autoimunitními a mnoha dalšími chorobami, kteří nejen v předškolním, ale i ve školním věku vyžadují soustavnou péči, přestože se umí sami najíst, obléct, vyčistit si zuby…. a tedy nenasbírají potřebný počet „malusů“.

Závěrem ještě jedna otázka pro laskavého čtenáře – psal pan Bartoň ve svém článku na Neviditelném psovi o tomtéž, o čem píšu nyní já, nebo psal o něčem úplně jiném?