Premiér Topolánek vidí v Karlu Schwarzenbergovi nejlepšího českého ministra zahraničních věcí po roce 1989. Zkoumat hloubku jeho výroku by bylo zbytečné. Snad jím nechtěl říct, že před devětaosmdesátým byli ministři lepší. Navíc si připomeňme, že Mirek Topolánek zatím vychvaluje při aktuálních obchůzkách jednotlivých resortů všechny členy své vlády. Samí jedničkáři, prostě výkvět tuzemské politiky.

Co se Karla Schwarzenberga týká, je bezesporu mužem moudrým, čestným a šarmantním. Skutečnost, jak dokázal s klidem přejít všechny nechutné ataky, které se na něj předloni snesly, a jak se vypořádal s danou agendou, je výmluvná. Přesto bychom při jeho hodnocení neměli ztrácet nadhled.

Srovnávat dosavadní šéfy diplomacie dost dobře nejde. Každý byl úplně jiný. Jiří Dienstbier přinesl disidentské nadšení, velkorysost a rozšafnost, federální Slovák Jozef Moravčík dokázal uhájit v očích světa obhájit rozdělení Československa, Jozef Zieleniec více než do zahraniční fušoval do domácí politiky, Jaroslava Šedivého provázela noblesa světoběžníka, kvality Jana Kavana zastínil podezřelý tým spolupracovníků, Cyril Svoboda symbolizoval nudnou úředničinu a Alexandr Vondra vypjatou ideologizaci. Se Schwarzenbergem se vrátila střídmost, skromnost a v cizině oceňovaná rozvaha. Moc na tom nezměnily ani netaktní Schwarzebergovy poznámky na adresu Rakušanů.

Přesto ministr zahraničí zaujal hlavně kvůli svému postoji k domácímu dění. Sympaticky se pohoršil nad kauzou Jiřího Čunka, dokonce pohrozil demisí, pokud se lidovecký vicepremiér před veřejností neočistí. Jelikož však je loajální k vládě, ministerskému předsedovi a státu, uvědomil si, že nechce odejít před prosazením amerického radaru a Lisabonské smlouvy a před českým předsednictvím Evropské unie. Tak začal v Čunkově kauze nešťastně přešlapovat. Na její rozmotání si najal zahraniční auditory místo toho, aby dohlédl na bezchybnou a politických vlivů prostou práci domácích policistů a státních zástupců. Úroveň orgánů činných v trestním řízení jej – coby člena kabinetu - překvapivě nezajímá. Prý ctí princip resortní odpovědnosti. Zde už loajalita hraničí s alibismem.

Chyťme se však ministrova přístupu a učiňme jej primárně odpovědným za to, jak vláda nakládá s mezinárodními tématy. Smlouva o radarové stanici USA v Brdech byla podepsána bez ohledu na názor opozice a většiny občanů. To samé lze říci o uznání samostatného Kosova. O něm pan ministr slíbil zavčas debatovat v Poslanecké sněmovně. Nestalo se. Na hlavu Karla Schwarzenberga padá též odpovědnost za zahraniční úlety prezidenta Klause, například v otázce globálního oteplování. Ministrovým selháním je také fakt, že tak málo víme o prioritách českého předsednictví Evropské unie. Narozdíl třeba od hlasitě ventilovaných priorit Španělska, které však žezlo převezme až na počátku roku 2010. Naši představitelé se rádi ohánějí společnými prioritami Francie, České republiky a Švédska. Jenže ty specifické české dosud neprošly debatou ani v českém, ani v evropském parlamentu. A přestože se zaštiťují sloganem o „Evropě bez bariér“, tak – aspoň co z toho mála o nich víme - bagatelizují společnou evropskou zahraniční a bezpečností politiku, o politice sociální nemluvě.

Další kříž na bedrech ministra Schwarzenberga představuje budoucnost Lisabonské smlouvy. Ta nyní čeká na prozkoumání Ústavním soudem, kam byla odeslána z vůle senátorů a poslanců ODS. Znamená to, že premiér a předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek si předtím, než smlouvu v Bruselu podepsal, nevyžádal její srovnání s českou Ústavou? Anebo tak učinil, leč vlastní partaj mu nevěří? Co si myslet o tom, že místopředseda ODS Petr Gandalovič po irském NE vyjádřeném v referendu začal volat po revizi smlouvy? Jak vnímat od reality odtrženou zmínku vicepremiéra Vondry, že irský verdikt nám dává šanci vyjednat lepší podmínky? A co si počít s názorem senátora Kubery, který by se rád irským negativismem inspiroval, aby Česká republika mohla být partnery přemlouvána a uplácena? Z místních sdružení ODS pak stále častěji vycházejí výzvy k odmítnutí Lisabonské smlouvy. Přihlásily se k nim již poslankyně Páralová a Němcová či europoslanci Fajmon a Strejček.

Úplně stranou pak nechejme tanec prezidenta Klause nad údajným hrobem Lisabonské smlouvy. Ne nadarmo si předseda irské vlády postěžoval, že záporný verdikt jeho krajanů je zneužíván euroskeptiky k útokům na smlouvu.

Podle Schwarzenbergovy logiky prezentované v neděli u Václava Moravce je za toto vše on sám odpovědný. Respektive odpovědný za vyřešení všech nahromaděných potíží. Proto je nejvyšší čas, aby kolegům z ODS připomněl znění koaliční smlouvy, vládního programového prohlášení, ale i závazky České republiky vůči evropským spojencům. Například nápad na vykšeftování Lisabonské smlouvy za americký radar s nimi trestuhodně hazarduje.

Doufejme, že za Topolánkovou chválou na Schwarzenbergovu adresu není pouze radost z ministra tichého, poddajného, ochotného kdykoli ustoupit svému premiérovi a jeho straně. Když se podíváme na kuriózní zahraniční politiku ODS, není divu, že si v uplynulých sedmnácti letech dokázala najít partnery leda v britských konzervativcích a polských národovcích. Jenže britským parlamentem Lisabonská smlouva už prošla a polský prezident Kaczyňski minulý týden slíbil za ni lobbovat. Občanští demokraté zůstávají svým přístupem k mezinárodnímu dění bílými vránami. Od knížete Schwarzenberga je ušlechtilé, že je nevyhání z hejna. O to obtížnější je úkol před ministrem stojící. Jak se s ním vypořádá, předurčí, zda Topolánkovo nadšení z Karla Schwarzenberga obstojí i před nelítostným soudem historie.

Vysíláno 24.7.2008 na ČRo6