Neuvěřitelné a absurdní. Jedině těmito slovy se dá realisticky popsat situace, do níž vehnaly Česko nezodpovědné elity v současných dnech.

Nejdříve byla kabinetu pravého středu Mirka Topolánka vyjádřena nedůvěra. Klíčové hlasování iniciovala popáté za dva roky sociální demokracie. Jí uvedené důvody pro pád vlády byly zajisté oprávněné, přičemž nezbývá než dodat, že intervence do činnosti nezávislých justičních orgánů, které předvedli Topolánkovi lidé v kauze vicepremiéra Čunka, by nade vší pochybnost vyvolaly odchod stávající administrativy v kterémkoli právně vyspělém prostředí.

Neodpustitelnou minelou byla ovšem doba, v níž ČSSD k záměru destruovat ideově nepříliš sourodou koalici ODS, lidovců a zelených dospěla. Potíže ekonomické krize spolu s namáhavým úkolem vést společenství 27 států s půl miliardou obyvatel, na kterém závisí dlouhodobá prestiž země, většinou jindy rozhádané aktéry domácí politiky sjednotí či dokonce přimějí na čas upřednostnit národní zájem před soukromými hrami.

Výsledná eroze nenáviděné exekutivy odhaluje sociální demokraty ve vší slabosti a prázdnotě, již se absolutní negací vládních postojů snažili od prvního jmenování Topolánka premiérem zakrýt. Ztrátu zbývajících drobtů sociálnědemokratické pověsti přitom nepředstavuje ani tak chybějící vize dalšího směřování státu v nelehké vnitro- i mezinárodněpolitické konstelaci, jako likvidace posledního názorového pilíře, pro nějž dříve byly ochotny ČSSD volit rovněž vzdělané střední vrstvy. Ten reprezentovala deklarovaná proevropská orientace strany.

Jenomže spojenectví Jiřího Paroubka s euroskeptickou klikou v ODS a eurofóbním, s ruskými imperiálními tužbami svázaným prezidentem Klausem, zakládající úspěšné svržení Topolánkových ministrů, ještě znesnadní ratifikaci Lisabonské smlouvy (ČSSD místy až fanaticky vyzdvihované) a ČR udělí obraz nespolehlivého, malicherného spojence, který musí být ideálně držen mimo zásadní a kompetentní poslání (jako je kupříkladu předsednictví EU). Bez nadsázky lze říct, že kromě vlády byla nedůvěra vyslovena též evropanské stylizaci ČSSD.

V průběhu následných diskusí o způsobech ukončení vládní krize a navození základního pořádku do předčasných voleb se, a je to smutné konstatování, stačily znemožnit také strany dosluhující vlády, které po vyslovení nedůvěry Poslaneckou sněmovnou nabyly mučednické aureoly.

Z výchozího slibu podpořit, a tak svým jménem zaštítit překlenovací „nepolitický“ kabinet nedávno ustoupili lidovci. Zřejmě dodatečně ocenili výhody statutu zcela opozičního subjektu, který se krátce před dvojími volbami může vyhnout v éře hospodářských komplikací nepřitažlivé vládní odpovědnosti. Očekává-li Čunkova suita, že uskutečněný úhybný manévr předplatí lidové straně další léta na politickém vrcholu bez nastolení nepříjemných otázek o smyslu křesťansko-demokratického proudu ve zdejší společnosti, stihne ji znatelné zklamání v podobě rostoucí veřejné nepřízně ovlivněné nekřesťanským pokrytectvím křesťansky se profilující organizace.

Pokus Bursíkových zelených taktiku lidoveckých souputníků kopírovat, byť sofistikovaně zaobalený, se setká se shodným výsledkem, a tedy s opětovným propadem enviromentalistů do politického podpalubí. Příště se rozhodující voliči Strany zelených ze sněmovních voleb 2006 přikloní k jim bližší, liberálně se definující alternativě.

Vedle ostatních článků politického establishmentu působí seriózně a transparentně pouze ODS. Takový postřeh může, viděno povrchní optikou, nalézt paušální souhlas. Ve srovnání s nevyzpytatelně rozkladným paktem, uzavřeným mezi Pražským hradem a Lidovým domem, občanští demokraté mohou lehce dosáhnout na zářnou reputaci. Byl by to ale klam.

Především by bez neformální frakce, kterou v rámci ODS vede Pavel Bém a jejímiž evidentními cíly jsou obrození protievropského kurzu a rehabilitace Václava Klause, k demisi vlády vůbec nedošlo.

Topolánek sám pak zanechává po své režii jednání o nové vládě jistou pachuť, když na premiéra pro překlenovací období navrhl Jana Fischera, muže, který se sice může pyšnit minulostí loajálního úředníka, jenž ale spolu s tím nedisponuje podstatnými politickými zkušenostmi. Ambiciózně započaté české vedení Evropy vzhledem k tomu asi brzy vezme za své a promění se v samozřejmou kořist zdatných politických praktiků formátu Nicolase Sarkozyho.

Nejděsivější moment může ale nastat, pokud horké hlavy pravicových senátorů dají vale Lisabonské smlouvě. Cesta na Východ by zůstala volná…

Autor je člen strany Liberálové.cz a zástupce ředitele Institutu K.H.Borovského