Tradiční demokratické politické strany byly drtivě poraženy. Možná proto, že často vzletně mluvily o tom, že jsou tradiční a demokratické, ale zapomněly přitom na své voliče. Ti se mezitím rozhlíželi po změně.

České republice se daří slušně, roste ekonomika i životní úroveň. Sobotkova vláda žádnou zásadní chybu ve správcovství země neudělala. Voliči tudíž nebyli nuceni hlasovat o ekonomických či sociálních tématech. O to víc se mohli soustředit na svůj vztah k jednotlivým politikům a stranám a „spočítat“ jim to za posledních pětadvacet let.

Pověst partají je tristní. Lidé sledují jejich hádky, čtou o kauzách, před očima se jim míhají stále ty stejné tváře. To se pak volí nováčci lehce.

ANO si uchovalo pel čerstvosti a zřejmě i nevinnosti. Občané jsou zvědavi, co pro ně ještě Andrej Babiš může udělat, a odpouští mu víc než jiným.

Naopak sociální demokracie působí dojmem, že to nejlepší už ze sebe dala. Její návrat mezi voliče přišel pozdě. Za tři měsíce se letité chyby nenapraví. A je vůbec otázka, nakolik dokáže svůj propad racionálně vyhodnotit.

Lidovci se Starosty a nezávislými se mohou tlouct hlavou o zeď. Kdyby v létě nerozpustili svoji koalici, mohli být na pásce druzí. Takhle potvrdili pověst politiků coby hašteřících se bytostí a budou fidlat třetí housle.

Úspěch ODS nesouvisí jen se seriózním lídrem bez skandálů, ale i se schopností mobilizovat svoje vlažné voliče. Pro ně byla strana čitelná personálně i tematicky. Tím měla navrch nad TOP 09, jež nejsilněji hrála antibabišovskou kartu.

Zhruba šedesát procent voličů hlasovalo protestně, to je zdrcující. Vedle silného ANO, rostoucí SPD a slábnoucí KSČM je zajímavým signálem raketový vzestup Pirátů. Na nich je sympatické už to, že se sami jako protestní subjekt nedefinují, ba se nazývají stranou. Jim odevzdala hlasy řada z těch, kteří uvažují levostředově, proevropsky, environmentálně… Nečekaně se tak mohou stát symbolem nové podoby nepopulistické politiky. Otázka je, jak se s touto rolí vypořádají.

Proměna české politiky musí přijít tak či tak. Není možné, aby její součástí nebylo ANO, jež se stalo historicky nejvýraznějším vítězem. Nejprve musí sestavit vládu, ať už koaliční, nebo menšinovou s podporou ve Sněmovně. Pak musí převzít plnou odpovědnost za vše, co se v exekutivě bude dít. Mnozí jeho členové si to nepochybně uvědomují. Jen nevíme, jestli k nim patří Andrej Babiš. Kromě toho je ve hvězdách, zda se dokáže stát premiérem, pokud je u jiných stran se svým trestním stíháním persona non grata. Potom by musel diverzifikovat moc uvnitř hnutí, což není jeho silná stránka.

Obávám se, že nás nečekají klidné roky se stabilní vládou. A ještě horší je pomyšlení, že jako jedna z ambiciózních alternativ vůči ANO se hlásí pravicoví radikálové.