Pokud se vám zdá, že budu opět kritizovat multikulturalistickou politickou korektnost, budete mít jistě pravdu. Jenže půjde o víc. Překrucování, posun významu a někdy i záměrná záměna politických termínů nabývá v poslední době zejména ve veřejnoprávním prostoru až takové obludnosti, že nás to přímo nutí ptát se znovu a znovu, proč tomu tak je a komu to celé slouží.

Liberální demokracie

Abychom to dobře pochopili, stačí si prostudovat hlasovací pravidla všech exekutivních orgánů Evropské unie. Pozůstatků demokracie, která jakž takž ještě platila do implementace tzv. Lisabonské smlouvy, tam najdeme málo. Rychle přijdeme na to, že rozhodují zástupci těch nejlidnatějších členských států, jako jsou Německo, Francie nebo Španělsko. Přesně těch, kde ještě vládnou tzv. levicoví liberálové. Aby to nevypadalo tak průhledně, sdružují se europoslanci zejména těchto zemí do účelově politicky zaměřených frakcí, takže při hlasováních europarlamentu zdánlivě rozhodují právě tyto velké frakce, nikoli přímo političtí vůdci velkých zemí. Taková hezká hra na demokracii, která však zavání diktátem velkých na úkor těch menších, nebo neposlušných.

Jedinou zbraní těch menších nebo neposlušných pak zůstává kategorický odpor na základě převládajícího veřejného mínění ve vlastních zemích, což může nakonec způsobit aktivaci článku o odchodu z unijního svazku. Je to poslední možná obrana, která národům členských zemí po podpisu tzv. Lisabonské smlouvy ještě zůstává.

A závěr? Tzv. liberální demokracie je pouhý pseudodemokratický paskvil, jehož smyslem není nic jiného, než ochránit a upevnit dosavadní vládu „levicových liberálů“ nad podstatnou částí společenství dvaceti osmi evropských národů sdružených (je stále otázkou, jestli opravdu dobrovolně) v EU.

Pravice a levice

Toto tradičně antagonistické dělení politické scény je už po řadu let jen uměle udržovaná fikce. Jak správně doložil historik Vlastimil Vondruška, ale nejenom on, skutečná polarita současného politického spektra vypadá takto: strany unijně globalistické jsou v nesmiřitelném ideologickém konfliktu se stranami národně vlasteneckými. O tzv. středových stranách jsme se přesvědčili, že jsou většinou jen umělým konstruktem unijních globalistů sloužícími k oklamání voličů, kteří se z různých důvodů o politiku příliš nezajímají. Učebnicovým příkladem se staly poslední prezidentské volby ve Francii. Raději se však podívejme na naši vlastní politickou scénu. Alespoň na tu parlamentní.

Hnutí ANO – chtělo by vypadat jako cosi středového, ale politicky spíše vyhovuje unijním globalistům. Vůdce strany je málo čitelný. Kdysi mně připomínal neřízenou střelu, ale ukazuje se, že zmíněná střela nejspíš řízena bude, a možná i velice pečlivě. K jeho mistrovským šarádám nutno přičíst, že neoddiskutovatelně právě on pomohl komunistům ke zvýšení jejich politického vlivu navzdory jejich volebnímu výsledku. Ostatně o socialistech platí totéž, a dvojnásob.

ODS – strana, která vždycky chtěla reprezentovat české konzervativní myšlení. Ale uplynulo pětadvacet let a ejhle, už vykazuje znaky názorové rozpolcenosti. Předseda strany se hlásí k unijnímu globalismu a ochotně ustupuje tlakům z Berlína a Bruselu. Stejně tak celé vedení ODS. Na druhé straně jiná výrazná osobnost ODS, Václav Klaus ml., neohroženě bojuje za základní zájmy českého národa, zejména v kriticky důležité oblasti výchovy nových generací. Můžeme jen doufat, že smysl pro odpovědnost k vlastnímu národu v té straně nakonec převládne.

Piráti – považuju je za nový politický folklór. I když se usilovně snaží, aby se za každou cenu vyhnuli nálepce „Sorosova mládež“, není jim to mnoho platné. Hovoří za ně jejich proslovy a nakonec i skutky. Ve výsledku jsou jednoznačně unijně globalističtí.

Hnutí SPD – svoboda a přímá demokracie. Nedávno jsem si znovu přečetl jejich předvolební program a nevšiml jsem si, že by předseda Tomio Okamura z některého ze svých bodů uhnul. Což se nedá říci o mnoha jiných předvolebních programech. SPD je naše výrazně národně vlastenecká politická strana. A jediná tohoto druhu v dolní sněmovně parlamentu.

Na chvostu mého přehledu jsou přirozeně ostatní sedmi- až pětiprocentní stany. Pominu Starosty a nezávislé a pominu lidovce. Obě strany jsou proslulé, ta druhá zvláště, svým politickým větropláštnictvím. Dokud se jejich voliči nenaštvou, zůstanou jejich vůdci unijně globalističtí, protože si myslí, že tenhle vítr je momentálně ten silnější. TOP 09 je unijně globalistická mimo jakoukoli diskusi a dle mého odhadu se dostala do sněmovny jen díky těžko kontrolovatelným hlasům z našich zahraničních ambasád, které jsou dodnes obsazeny úředníky, které tam umístila minulá socialistická vláda skrze personální odbor ministerstva zahraničí. Zvláštní případ je ČSSD. Nebudu se opakovat, protože o tomhle jsem už psal. Se sedmi procenty odevzdaných hlasů urvat celých pět ministerstev, tohle se v demokratických volbách povedlo jen málokomu na světě.

Členství v EU a členství v NATO

Jsme svědky toho, že neomarxisté a další „levicoví liberálové“ kritizují vlastence a národovce za pouhý náznak myšlenky opuštění EU a jedním dechem dodávají, že určitě chtějí také vystoupit ze Severoatlantického obranného společenství a ponechat svou zemi na pospas ruské imperiální rozpínavosti. Spojování těchto dvou věcí je jedna z největších demagogických mystifikací poslední doby. Vysvětlím proč.

Odchod z Evropské unie prozatím ovládané přívrženci globalizace, vyznavači neomarxismu a spolutvůrci islámského nájezdu na Evropu je jedna věc, ale členství v NATO je záležitost naprosto odlišná. Severoatlantické obranné společenství nám skutečně garantuje naši příslušnost k západnímu světovému bloku a tím i naši dosavadní svobodu a demokracii, protože nám zajišťuje ochranu a obranu v případě napadení. Západ se totiž neskládá jen ze západní části Evropské unie, která nedokáže před nájezdem muslimských nelegálů uchránit ani sama sebe. Západ jsou především obrovské a silné Spojené státy a další zámořští spojenci. Ti také nesou už od konce 2. světové války hlavní břemeno vojenské obrany evropské demokracie.

V USA dochází od volby prezidenta Trumpa k řadě pozitivních změn, které se levicovým liberálům a neomarxistům nemohou líbit. Proto se také snaží skrze média, která ještě ovládají, zpochybňovat nebo zlehčovat každé Trumpovo rozhodnutí. Napravit škody napáchané Obamovou osmiletou vládou bude ještě chvíli trvat, to se nedá uskutečnit mávnutím kouzelného proutku. Jedno je ale jisté. Ke změnám dojde i ve velení a struktuře NATO a Severoatlantický pakt se stane opět tím, čím byl dlouhá léta od doby svého vzniku. Obrannou hrází světové demokracie proti komukoli, kdo by si ji přál narušit nebo zničit.

Úplným závěrem

Překrucovaných termínů či podsouvaných témat bychom jistě našli mnohem víc. Nenechme se ukolébat zpravodajstvím, které má málo společného s poctivou žurnalistikou, ale zato mnoho společného s cílenou propagandou. To je celý náš problém. Hlídejme si pozorně všechno, co by mohlo skončit ztrátou naší národní suverenity. Jsem přesvědčen, že Čechy byly, jsou a zůstanou zemí Čechů. Ovšem jen tehdy, budeme-li všichni chtít a budeme-li na tom pracovat. Každý podle svých sil.