Bylo by dobře, aby odhodlání bylo doplněno také informovaností. Stravenky ani jízdenky nikdo rušit nehodlá.

Jen mají padnout daňové úlevy na závodní stravování a různé zaměstnanecké benefity, ale o stejnou část klesne daňové zatížení podniků, které tak na současné prebendy budou mít úplně stejně peněz jako doposud. Jen a pouze nebudou státem naváděny, zda mají tyto peníze utratit za guláš, příspěvek na dovolenou nebo na domácí počítač zaměstnance či příplatek pro dojíždějící.

Jak skvělá situace pro odborové organizace, které mohou vyjednávat se zaměstnavatelem o tom, co jeho členům vyhovuje nejvíce!

Železniční odborář Jaromír Dušek přesto hrozí v Hospodářských novinách stávkou, protože jsou ohroženy režijní jízdenky, které „nezrušil ani Hitler“. Režijky jsou sice opravdu ohroženy, ale zdaleka ne kvůli daňovým změnám, ale proto, že jde o velmi výjimečné privilegium, které už nemají v Česku v žádném jiném odvětví. Jestli se ve zmíněném rozhovoru odvolává na úsměvy představitelů Lékařského odborového klubu nad tvrzením vládních úředníků, že zdravotní sestry také nemají nárok na režijní léky a zdravotní materiál, s odkazem, že tak hloupá sestřička, která si kupuje fáče a aspirin, určitě neexistuje. To jen cosi vypovídá o jeho charakteru. Známé heslo, kdo nekrade, okrádá svou rodinu, mu zřejmě není tak cizí. A pokus zdůvodnit tuto výhodu mimořádným pracovním nasazením zaměstnanců Českých drah v zemi, kde má stále ještě hodně lidí praktické zkušenosti s cestováním vlakem, je poměrně dost odvážný.

Jediným racionálním důvodem, proč by České dráhy měly vozit své zaměstnance skoro zadarmo, by byla skutečnost, že si to mohou finančně dovolit. Letité chronické ztráty dané především nízkou produktivitou práce a averzí k jakékoli racionální reformě, které stojí v cestě především silné odbory, však mohou za to, že dráhy prostě na režijky nemají, a tak se domáhají jejich dotování z kapes nás všech ostatních daňových poplatníků, kteří vlakem nejezdíme, či naopak jezdit musíme a čistota a dodržování jízdních řádů nám pije krev stále stejně, ne-li čím dál více.

Nakonec stravenky i zvýhodněné jízdenky se dají vyjednat v kolektivních smlouvách a není to vůbec skutečný problém ve vztahu odborů a státu. Odboráři by měli odkrýt účty a říci zcela jasně a jednoznačně, že jde především o slevy na dani za zaplacené členské příspěvky. Z peněz odváděných členy odborů na fungování odborových organizací se totiž neodvádějí daně a tuhle úlevu má daňová reforma zrušit. A to je samozřejmě kámen úrazu, protože členství v odborech se rázem o pár korun prodraží. Tenhle systém totiž fakticky znamená, že oněch zhruba sedm set tisíc českých odborářů je dotováno čtyřmi miliony dalších neorganizovaných zaměstnanců. Tuhle mimořádně nemravnou dotaci, která by šla mnohem efektivněji využít třeba ve školství či zdravotnictví, musí miliony daňových poplatníků platit, i když třeba odboráři bojují proti jejich logickým a oprávněným zájmům. Například jako v současnosti, kdy protestují proti snížení podnikových daní, které by vedlo ke zvýšení zisků, a tím i ke zvětšení prostoru pro růst mezd. Odboráři si tak s klidem berou naše peníze a považují to za své nezadatelné právo.

Nestydatost této daňové úlevy zavedené sociálními demokraty v době trvání opoziční smlouvy nesnižuje ani fakt, že podobně asociálně jsou dotovány zaměstnavatelské svazy a funguje to tak v řadě západoevropských zemí.

Je tedy nejvyšší čas začít měřit stejně odborářům a Svazu průmyslu jako skautům, včelařům či turistům. A také je dobré vědět, až vyrazí ve středu odborářský pochod Prahou, o jaké účty vlastně doopravdy jde.

MfD, 23.5.2007