Spolupráce ANO, KSČM a SPD má své meze

Tvrdit, že zde po volbách vznikla neformální koalice ANO, SPD a KSČM, je pohodlné. Při pohledu na politickou scénu se pak snadněji pracuje s etickými kategoriemi dobra a zla. Poněvadž všichni tak nějak víme, že extrémní strany ničím vábným nejsou.

Hodně tomu též napomohla první společná hlasování těchto tří formací v Poslanecké sněmovně. Zatímco tradiční demokratické partaje zaměstnávala ostrá kritika Andreje Babiše, radikálové vycítili příležitost posílit svůj vliv a šli mu na ruku.

Pokud tady ale vzniklo spojenectví ANO, komunistů a Svobody a přímé demokracie, jde spíš o pragmatickou alianci dosavadních outsiderů, než o programovou a jimi favorizovanou variantu. Jistě se na mnoha věcech shodnou – již před volbami v postoji ke kauze lithium, k inkluzi ve školství nebo k privatizaci OKD.

Kromě toho mají společné politické protivníky. Zároveň se však jedná o svébytné politické subjekty, které leccos odlišuje. Není proto překvapením, že to ve všední agendě začalo mezi Babišem, Okamurou a Filipem skřípat. Například když z ANO a KSČM zazněl nesouhlas s názorem prezidentů Trumpa a Zemana na přesunutí ambasád z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Připusťme, že to je téma v české, poměrně izolacionalistické politice okrajové. Máme tu ale ukázku významnější. Je jí vztah ke státnímu rozpočtu na příští rok. Za ním si stojí dosavadní koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL. Vstřícně se k němu staví i SPD. Zato komunisté při prvním ohledání rozpočtu nad ním ohrnuli nos.

V sobotu jejich výkonný výbor stanovisko zpřesnil. Dílčí rysy rozpočtu ocenil, zopakoval však, že „má na koncepci rozpočtové politiky odlišný názor v řadě směrů.“ Vadí mu třeba, že se vláda „odmítla zabývat návrhy na spravedlivější rozdělení daňového břemena, zejména progresivní zdanění velkých peněz.“

O korekce zákona bude usilovat během roku 2018. Nyní však podle komunistů jde o to, „aby byl státní rozpočet schválen ve znění, které bude oproti předloženému návrhu krokem vpřed, a nikoli zpět.“ Budou prosazovat posílení mzdových prostředků na sociální služby, dotací do vybavení regionálního školství, opravy silnic 2. a 3. třídy, zdroje pro regionálních nemocnice nebo sociálně právní ochranu dětí.

KSČM tvrdí, že „je připravena svými hlasy přijmout spoluodpovědnost za státní rozpočet na příští rok v případě, že se při jeho dopracování uplatní tento věcný přístup“ - v souladu s jejím volebním programem. Na jedné straně sice u komunistů sledujeme opuštění ostrého odmítání rozpočtu připraveného Sobotkovým kabinetem, na straně druhé ale na příkladu progresivního zdanění popisují hráz, která je od Babiše dělí.

Při všech výhradách proti KSČM totiž platí, že jde o tradiční programovou stranu. Pokud ANO či SPD mohou měnit svůj kurz podle toho, jak se jejich zakladatelé zrovna vyspí, Vojtěch Filip je pouhým partajním předsedou a tak velký manévrovací prostor nemá. Navíc sám mezi komunisty patří k těm opatrnějším.

Konflikt vypukl i nad nominací Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů. V tomto případě se zase ANO a SPD pokusily – více, či méně věrohodně – distancovat od předlistopadové minulosti komunistů.

Vysvětlení, proč mají vztahy mezi ANO, SPD a KSČM daleko k idyle, je prosté. Přetahují se o podobný elektorát – lidi, kteří hledají jednoduché odpovědi na složité otázky, klidně i za cenu nástupu autoritářského vládce opovrhujícího dosavadními zvyklostmi parlamentní demokracie. Tento voličský proud sílí. A antisystémové strany z něj chtějí vylovit co nejvíce duší, aniž by se musely dělit s konkurencí.