Když uvěříme metodologicky dost podivným sociologickým průzkumům, svede se na pozadí první přímé volby prezidenta republiky nejzajímavější bitva o to, kdo se zmocní většiny hlasů z levicového spektra a ve druhém kole vyzve ambiciózního Jana Fischera, který – ač nestraník – má svými názory i zázemím našlápnuto k oslovení sympatizantů pravice.

Středolevicové spektrum je na adepty početně chudší než středopravicové, lze v něm však nalézt osobnosti vskutku originální. Pro pořádek je vhodné uvést, že volba hlavy státu všemi občany nahrává promíchání klasického elektorátu. Některým lidem, hlásícím se k levici, navíc může učarovat třeba umírněná lidovecká europoslankyně Zuzana Roithová, všudypřítomná reprezentantka extrémních nálad Jana Bobošíková, rozený alternativec Vladimír Franz nebo i názorově opatrný expremiér Jan Fischer.

Proti všem, proti pravici i levici, proti vládě i opozici, proti patologickým poměrům v politice i ve společnosti hodlá vystupovat Táňa Fischerová, čerstvě podpořená Stranou zelených. Občas bývá prezentována i jako kandidátka občanské společnosti. Jenže její styl vedení kampaně zavdává pochyby, zda vůbec získá potřebných padesát tisíc podpisů pod svoji nominační petici.

Záhadou zatím zůstává personální výběr Komunistické strany Čech a Moravy. Zatímco její strategie je jasná – přimknout se v hodině H pokud možno k vítězi a zobchodovat svůj vliv na disciplinované komunistické voliče – kdo bude tím šťastným či šťastnou pyšnící se otevřenou podporou KSČM v prvním kole volby, se nedozvíme dřív než po krajských a senátních volbách.

Zbývají nám tak dva nejsilnější levicoví kandidáti – Miloš Zeman a Jiří Dientsbier.

U Zemana může padnout námitka, že není typickým levicovým politikem. Veřejně je známa jeho "jestřábí" zahraniční politika, jež vyniká zejména ve vztahu k arabsko-izraelskému konfliktu, kde jednoznačně stojí na straně židovského státu, nebo v tvrzení, že sice ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim. Miloš Zeman nezakrývá ani skepsi vůči nástrojům úsilí o zdravější životní prostředí, ať už je v rukou drží Brusel nebo enviromentální aktivisté. Levicově nepůsobí ani někdejší pomoc při podpírání druhé Topolánkovy vlády, kterou poskytli Zemanovi oddaní poslanci Melčák a Pohanka, nebo Zemanův příslib ponechat si za kancléře Klausova Jiřího Weigela.

Nic z toho ale nemusí Zemanovi zlomit vaz. Chybějící hlasy levicových sympatizantů mu mohou vynahradit příznivci pravice, jež může inspirovat podpora, kterou Zemanovi vyjadřuje dosluhující prezident Václav Klaus. Části voličů, jak starších, ale ukazuje se, že i mladých, co nepamatují časy opoziční smlouvy, může mít zase dojem, že země potřebuje silného a výrazného vůdce – a Zeman se takto tradičně prezentuje. V takové situaci mohou zapadnout i otázky nad financováním Zemanovy kampaně, která je mnohem masivnější a dražší, než kandidát původně sliboval. Svůj účet Miloš Zeman ztransparentnil teprve nedávno, až co byly klíčové položky zaplaceny. A vyskytují se i spekulace o tzv. ruské stopě, jimž nahrávají jak podnikatelské aktivity Zemanových spolupracovníků Martina Nejedlého a Miroslava Šloufa, tak i sympatie, které mu nepokrytě vyjadřuje slovenský premiér Robert Fico.

K slabým stránkám jeho vyzyvatele Jiřího Dienstbiera patří především věk a nedostatek exekutivních zkušeností. Pokud původně Dienstbierovo okolí doufalo, že ve společnosti bude silná poptávka po mladém, nezkompromitovaném politikovi, nyní, poučeno realitou, musí připomínat, že Dienstbier není žádný holobrádek a první zářezy na politické scéně učinil už v listopadu 89 a prvním porevolučním parlamentu.

Jiří Dienstbier je oficiálním kandidátem sociální demokracie. Ta je podle průzkumů nejsilnější stranou a Dienstbier podle šetření agentury STEM nejpopulárnějším tuzemským politikem. Ani tato souhra ale nemusí nic znamenat. Je veřejným tajemstvím, že část ČSSD, zejména ta, které vadí jeho tendence naleptávat zkostnatělé klientelistické poměry, Dienstbierovi nepřeje. Dá se čekat, že nahlas to znovu uslyšíme po podzimních volbách. Jistou roli může hrát i tendence pomstít Miloše Zemana, kterého v roce 2003 při parlamentní volbě prezidenta nepodpořilo protilehlé stranické křídlo.

Naopak bližší než Zeman patrně bude protikorupčně a enviromentálně orientovaný Dienstbier aktivistům čerstvě vznikajících levicových platforem a občanských sdružení. Souboj favorizovaného Miloše Zemana a Jiřího Dienstbiera, jenž může sehrát pověstnou roli černého koně, tak můžeme vykládat také jako střet tradicionalistické české levice s levicí mladou a evropsky profilovanou.

Čekají nás každopádně tři rušné měsíce a intenzivní klání, v němž ostré lokty předvedou prezidentští uchazeči z prostředí levicového i pravicového. Možná se vylíhnou aféry, možná se někteří kandidáti oslabí vlastními chybami. Už proto lze dnes výsledky těžko předpovídat. Počítejme však s tím, že rozluštění prezidentské hádanky nám mnohé napoví také o tom, jakou politiku – jak, kým a jakými prostředky provozovanou – si čeští občané ve své zemi přejí.