Podle všech předpokladů by Václav Havel měl Jiřím Paroubkem pohrdat. Normalizační kariérista, který docela dobře mohl být předlohou pro Havlova horlivého zelináře z Moci bezmocných, poté na pražské radnici učebnicový příklad Havlem mnohokrát kritizovaného mafiánského kapitalismu a dnes předseda vlády s manýry Miloše Zemana (bohužel ovšem bez jeho vědomostí a řečnických schopností), se kterým se za jeho premiérování Václav Havel téměř oficiálně nesnášel. Navíc se oba pánové střetli letos v létě v „cause CzechTek“, kdy se Havel velmi hlasitě zastal těch, které Paroubek nazval „nebezpečnými lidmi“. Přesto bývalý prezident vynechal ministerského předsedu z výčtu největších středoevropských populistů a předminulý týden dokonce vydal prohlášení, že s Jiřím Paroubkem by spolupracoval velmi rád. Zeptejme se jeho vlastními slovy z výše zmíněné Moci bezmocných - Co ho k tomu vedlo?

Po odchodu z prezidentského stolce byl Václav Havel vcelku logicky slyšet mnohem méně než předtím. Jeho ideoví stoupenci ovšem prošli podobným vývojem. Petr Pithart přišel o funkci předsedy Senátu a není o něm téměř slyšet. Unie svobody dnes již prakticky neexistuje, nehledě k tomu, že její předseda Pavel Němec má k jejím původním ambicím (které Havlovi tak imponovaly) hodně daleko. O jejím prvním předsedovi Janu Rumlovi asi jen málokdo tuší, že byl senátorem, a totéž platí pro bývalého prezidentova kancléře Schwarzenberga, takže posledním mohykánem někdejšího „bratrstva pravdy a lásky“ je vytrvale píšící Jiří Pehe. Václavu Havlovi, jakožto inspirátoru a přirozené hlavní hvězdě tohoto uskupení, z toho pochopitelně není příliš veselo. A najednou je tu šance na renesanci jeho ideálů, o kterých celých třináct let při každé příležitosti mluvil a na které nevděčný národ prakticky okamžitě zapomněl. Tuto šanci přináší premiér Paroubek svým „týmem talentů“. Mají to být lidé, kteří nejsou spojeni s politikou.

A jsme u toho - kdo neustále řečnil o škodlivosti politických stran, kdo odsuzoval politiku jako takovou, protože odnímá člověku jeho lidství, kdo snil o elektrikářích, kteří spasí svět? Ano, Václav Havel. „Tým talentů“ pro něj musí zákonitě znít jako rajská hudba. Jeho vize se totiž opět dostala na pořad dne. V situaci, ve kterou bývalý prezident už snad ani nedoufal, má novou šanci triumfovat. Navíc může Paroubkovi dát za vzor svou nejoblíbenější vládu, ke které měl tak blízko, že je mezi něj a tuto vládu občas kladeno rovnítko. Samozřejmě mám na mysli Tošovského vládu z jara ´98. Už její předseda takřka ideálně splňoval definici „talentu“ podle představ Jiřího Paroubka a kdyby byl dnes guvernérem ČNB, nejspíš by z něj předseda vlády udělal vicepremiéra a pražského lídra ČSSD. Totéž platí i o Tošovského ministrech - Sokolovi, Mlynářovi, Bursíkovi, Roithové, Stropnickém…To byl vlastně také takový „tým talentů“. Teď je tu šance po třech truchlivých letech opět realizovat Havlovu životní myšlenku - nepolitickou politiku. Tato Havlova motivace je lidsky celkem pochopitelná, ale její důsledky jsou nedozírné. A to z jednoho prostého důvodu - po půl roce působení Jiřího Paroubka ve funkci předsedy vlády si troufám zcela zodpovědně tvrdit, že on podobné vznešené ambice nemá. Pro něj je cokoliv, včetně týmu talentů a včetně podpory Václava Havla, jen prostředkem k upevnění moci. Proto jen několik dní před snídaní s Havlem „náhodou“ přišel s exprezidentovi lichotící myšlenkou „týmu talentů“, proto se touto snídaní později tak chlubil a proto o Havlovi tento týden v Kosovu hovořil jako o možném prostředníku mezi Srby a Albánci.

Zcela nepokrytě se mu snaží zalichotit a věří, že tím získá podporu jeho stoupenců, ačkoliv právě jim se z dosavadní premiérovy neomalené politiky musí dělat nevolno. Předseda vlády se chová stejně jako ten zelinář, vyvěšující stupidní transparenty o sdružování proletářů. A je velkou Havlovou chybou, že tento premiérův povahový rys nerozpoznal (nebo možná nechtěl rozpoznat) a podpořil jej svou autoritou.